Doslovem
NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB... Pohlednice z druhého břehu

Sponzor této knížky ing. Svoboda mne požádal o pár vět doslovu ke sbírce Neučte se z vlastních chyb... Tato iniciativa vede k záznamu důležitého aspektu posametového tápání 90. let: bohatství alternativ, které tehdy existovaly k tzv. „Jediné možné cestě“. V kapitalismu není NIC „jediné možné“ - pouze v komunismu, fašismu a islámismu není žádných alternativ.
 
Na počátku 90. let měla před sebou česká společnost neuvěřitelnou škálu možností, plejádu možných postupů, celou řadu alternativních budoucností a vzácných potenciálů k tvorbě moderního, konkurenceschopného státu. Tato knížka zaznamenává pouze několik takových alternativ, zrcadlících se v úsilí jednoho člověka.
 
O co mi tehdy šlo?
 
Stručně: nastavit vývoj českého státu ve směru moderní znalostní společnosti (viz 19 tezí), globálně pojaté a konkurenceschopné, založené na přímé demokracii, regionální samosprávě, národním kapitalismu - pryč od korupce, mafií, komunistů a organizovaného zločinu osvobozené země. To, že se nic z toho nepodařilo, nepovažuji za osobní selhání, ale za osobní zklamání. Svobodu člověka jsme programaticky nahradili svobodou úplatkáře, podvodníka a zločince.
 
Tehdy nastoupená cesta je dnes již nezvratitelná a nemá snadných křižovatek či „náprav“: karty byly nově rozdány, majetky rozprodány a rozkradeny, trhy ztraceny a peníze utraceny. Tento „New Deal“ po česku je nezvratný a opravit se nedá – pouze poopravit. Jediná možná cesta nás vede jiným, jediným směrem, a většině obyvatel to „stačí“. Namísto excelence máme ve vínku prostřednost. Mohli jsme se ucházet o to nejlepší na světě, kdybychom hned zkraje odmítli pochybené heslo pseudopravicových, populistických reformistů: „Jsme na tom lépe než Bulharsko“.
 
Jsme.
 
Neudělali jsme ze svých zaměstnanců kapitalisty, ale jen beznadějnější námezdníky. Dodnes se o ně neumíme postarat, dodnes do nich neinvestujeme – proto prohráváme. Podle nedávné studie PwC v ČR, firmy se zahraničním kapitálem prokazují ve srovnání s ryze českými společnostmi mnohokrát vyšší celkové investice na jednoho zaměstnance, jsou tudíž schopné generovat vyšší zisk před zdaněním a vyšší přidanou hodnotu na jednoho pracovníka. Přitom společnosti v ČR investují do vzdělávání a rozvoje svých zaměstnanců pouze čtvrtinu prostředků, které jsou běžné v Evropě; s USA a vyspělým světem Asie však nemá význam Evropu vůbec srovnávat.
 
„Mlátit hlasitě vraty poté, co již koně dávno vyběhli ze stáje“ - napadá mne při psaní těchto vět. Dnes, po patnácti letech, je v některých vrstvách módní hřímat proti komunistům, kritizovat kupónovku, nadávat na korupci, na justici, na volební zákon, na to, že nám v této zemi již téměř nic nepatří. Pseudoaktivisté se náhle aktivizují a otravují všechny kolem, opožděně mlátí vraty a rámusí. Ale když byl ještě čas, když se opravdu dalo něco dělat, tak o nich nebylo slyšet, kráčeli tiše za svými pištci jako poslušné OF-ce chartismu. Často jsem tehdy míval pocit, jak jsem osamocen, sám proti všem - jak ostatně čtenář z četby dobových záznamů jistě rychle pochopil.
 
Jen málo věcí je nevděčnějších než být daleko před „svou dobou“ – člověk vede, ale nikdo za ním nejde. Jediné horší a trapnější je být daleko za „svou dobou“ – všichni s vámi jdou, ale vy nevedete; jste jen na chvostu, mlátíte vraty od stáje...
 
V 90. letech však nestačilo jen definovat alternativní vize a být pro něco, ale bylo třeba se i postavit proti něčemu – dokud byl ještě čas. Takových lidí bylo tehdy málo. Často jsem se trápil otázkou PROČ? Podle amerického projevu (1991) Václava Havla prošlo od roku 1948 řadami Komunistické strany Československa celkem osm milionů lidí. To jest: OSM MILIONŮ LIDÍ! Světový unikát! Přestal jsem se trápit.
 
Jako ekonom jsem veřejně vystupoval proti:
 
Šokové terapii; extrémně rychlé transformační kroky „přes noc“ a „k 1.1.“ preferovaly pouze vrstvy připravené: komunisty s jejich sítěmi vztahů, zločince s jejich kufry peněz a dobrodruhy se schopností se nevratně zadlužovat. Nepřipravení byli jen „šokovaní“, bez možnosti adaptace a přípravy.
Kupónové (velké) privatizaci; z počátku se zdálo, že lidé intuitivně pochopili její nesmysl a byli skeptičtí a zdrženliví. Pak se ale objevil Kožený se svými 1000% a Kocáb se svým „Modrým z nebe“. Havel se ráno v šest postavil do fronty na kupóny, a já věděl, že vše je ztraceno, že lidé podlehli slibům. Jak snadné je rozebrat statek cihlu po cihle, a jak složité ten statek z cihel zase postavit. Vlastně nemožné.
Scénáři transformace; veřejné aukce za hotové, tzv. malé privatizace, preferovaly komunisty, mafiány, zelináře a cizí spekulanty. Nikdo jiný potřebnou „hotovost“ tehdy neměl. Tím byl dán základ jak ztráty konkurenceschopnosti malých a středních podniků, tak zabydlení se organizovaného zločinu v Čechách.
Podpoře komunistů a jejich sítí; tzv. „bývalí“ měli být vyloučeni z veřejných postů a státních služeb, z vládních institucí a rozhodovacích pozic o státním majetku. Nestalo se. Dostali se hned do první vlády, stali se intimními poradci prezidenta, volili a dodnes volí české prezidenty. Milicionáři byli nejpopulárnějšími politiky. Pozdě bycha honit, pozdě litovat chartisticky prokomunistického výpočtu: „Nejsme jako oni“. Ano, jsme jiní.
Rozbití Československa; bez referenda, bez souhlasu voličů, po náhlé a zcela nečekané dohodě dvou premiérů, s požehnáním prezidenta. Neviděl jsem pádný důvod pro takové „balkánské“ řešení, nevidím ho dodnes: jakékoli rozbíjení prostě vytváří více koryt a postů moci. Aliance dvou národů, jakkoli nedokonalá a náročná, byla v Evropě vzácná, připomínala spíše Belgii a Švýcarsko, stálo to za pokus. Žít v takovém státě mělo noblesu i formu. Chtělo to jen čas. Budiž, kdo chce kam...
Rozprodeji klíčových podniků do zahraničí; tzv. „rodinné stříbro“ mělo zůstat v rodině. Nezůstalo. Klíčové podniky přešly do zahraničních rukou, od Škodovky až po Prazdroj. Vrstva národních kapitalistů tak nemohla vzniknout. Je až dojemné, jak se někteří novináři a politici i dnes pyšní nad úspěchy německé VW Skoda jen proto, že zatím zůstala na českém území. Dnes z ČR odtéká ročně kolem 100 miliard Kč na ziscích, a to nepočítám dividendy, které jdou také do zahraničí. Nikdy neprodejte kapitálový zdroj, zbavíte se tak zdroje příjmů. Prosté.
Odmítání rozpoznat „špinavé peníze“; tento ekonomicky i morálně pochybený postoj položil základ pro netransparentnost, tunelování, korupci a prosáknutí mafií do hospodářsko-politické sféry. „Špinavé peníze“ jsou opravdu špinavé: příjmy z drog, prostituce, okrádání investorů, podvádění naivních a tunelování bankovních a podnikových aktiv. Ve jménu svobody je svoboda jedince výrazně okleštěna, i když ne svoboda státu.
Námezdnictví v podnikání; námezdnická kultura byla posílena, Baťovo „Každý dělník kapitalistou“ zavrženo, potenciální síla a moc spoluvlastnictví a spolupodílnictví obětovány staleté bezmocnosti námezdních sil ve Východní Evropě. Dnes je ČR zdrojem levné pracovní síly a montážní halou Evropy. Tady jsem byl naivní: čeští dělníci a zaměstnanci chtěli sami v námezdním poměru setrvat, nedali se přesvědčit, nechtěli převzít vlastnickou zodpovědnost. Nechali to koňovi...
Přejímání zastaralých politických a právních předloh; zde jsme se měli učit z chyb druhých, ne je přejímat s nadšením. Nám bylo třeba moderní, přímé demokracie, místo sto let starých manýrů pseudosocialistického státu. Při nejmenším by si dnes Češi měli volit alespoň prezidenta. Nestalo se a naprostá většina občanů zůstává v roli dobrovolně přihlížejících, bez jakéhokoli vlivu na výsledky žízně po moci, touze po korytu, kuloárních machinací a tajných dohod.
Zanedbávání školství a vzdělávání; nedošlo k reformě školství, rakousko-uherský vzdělávací systém nebyl opuštěn, jeho komunistická verze spíše potvrzena. Biflování informací a formulek se nepoddalo potřebné inovační produkci znalostí. Umět je něco zcela jiného - a mnohem cennějšího - než pouze vědět, obzvláště v globální éře. Výsledek: nejmenší procento vysokoškolsky vzdělaných lidí v EU, o jejich kvalitě ani nemluvě.
Úplatkářské kultuře; dnes se již ČR honosí nejvyšší mírou korupce v Evropě. Řešení mělo být původní a systémové, již v prvním nastavení pravidel pro transformaci, ne následné - postihující formálně pouze jedince, případ od případu. Úplatkářství a „všimné“ je v Čechách přirozeně zakořeněné, až po ten staročeský koláč (z lat. Collatus, collatio – věnováno, přispěno, dáno), viz „sto tučných volů přihnali do Prahy, aby je odevzdali co svůj koláč králi“. Bez pořádného „koláče“ to v ČR ještě dlouho nepůjde.
 
V tomto sebeobviňujícím výčtu „proti“ lze ještě dlouho pokračovat. Lepší a moudřejší je však přestat. Nebyl jsem „proti“ z rozmaru či oportunismu. Pro co jsem byl a za co jsem upřímně a podle svých citů, znalostí a zkušeností bojoval, je částečně zaznamenáno v tomto výběru (pominuty jsou dekády mého protikomunistického úsilí v exilu.) Nakonec jsem byl unaven a umlčen, označen za „bolševika“, „pučistu“ a „neuspělého v zahraničí“ malými lidmi. Absurdním nálepkám ještě absurdnějších pištců uvěřila - s tragickým koncem - i moje matka. Vrátil jsem se tedy zpět domů, do svobody – tedy, do světa.
 
Svoboda neznamená beztrestně krást a podvádět; svoboda znamená nebýt okraden a podveden. Zamyslete se, nafoukaní pištci české svobody.
 
To, že mi historie posledních 15 let dala plně za pravdu, to, že jsem byl uznán jako nejproduktivnější český ekonom, a to, že jsem ve své profesi dosáhl a dosahuji globálních (ne jen „čestných“) poct a úspěchů – to vše jsou nepodstatná a nezajímavá zadostiučinění. To všechno prostě je.
 
Ale to, co mohlo být - to je tou solí země, inspirací a hnací silou tvůrčích lidí a tvůrčího života. To jsou ty plodné chyby, ze kterých je třeba se stále učit. Ne se ptát, proč věci jsou tak jak jsou, ale snít věci, které ještě nebyly a ptát se: Proč ne?
Milan Zelený
Castanea, srpen 2006
 

Zpět na Obsah knihy