NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB... Pohlednice z druhého břehu
 
Život v globální společnosti není ani snadný, ani průhledný, ani nadějný. Dochází k ostré diferenciaci mezi těmi, co mají, těmi, co nemají, ale mít chtějí, a těmi, co nemají a mít chtějí – ale produkty a věci těch druhých. Po vymizení ideologického konfliktu mezi komunismem a kapitalismem měl nastat „konec dějin“ (viz Fukuyamův „The End of History“), tj. relativně pokojná a nezajímavá fáze hospodářské, namísto ideologické soutěže. Globální společnost měla vstoupit do éry hospodářské spolupráce a politického smíru.
 
Nestalo se. Namísto relativně povrchního ideologického politického konfliktu se globální společnost musí konfrontovat s konfliktem mnohem hlubším, nábožensky motivovaným, mnohem méně tolerantním, založeném na lidské závisti a nenávisti. Není nic krásnějšího než náboženská láska, a nic strašnějšího než náboženská nenávist. Proč se právě 21. století má stát érou náboženského tmářství, je mystériem a hádankou pro všechno lidstvo.
 
Obzvláště islám byl radikálně unesen a zneužit islámisty v zájmu obnovy a rozšíření fundamentalismu, teroristické konfrontace s judeo-křesťanským světem, a nastolením diktatury totální theokracie s pseudodemokratickými mechanismy.
 
Jde o konflikt tvrdší a mnohem nesmlouvavější než ta průhledná a přehledná kontroverze komunismu s kapitalismem 20. století. Svět se změnil a my se v něm musíme učit žít.
 
Učení to není snadné. Celá řada lidí si dosud hraje na antiglobalismus, tj. poskakování (obvykle nahoru a dolů, ne někam) na ulicích v demonstraci proti největší naději lidstva na mír a hospodářskou spolupráci. Jiní si stále hrají na levici a pravici, jako by konfrontace komunismu s kapitalismem byla stále v popředí politických zájmů. Poskakují na ulicích bůhví proti čemu. Někteří podporují tzv. náboženskou svobodu, bez ohledu na to, že „osvobozená“ náboženství jsou dnes pouhou záminkou politických cílů a teroristických taktik. Mnozí oportunisticky podporují chvíli tu, chvíli onu stranu, podle okamžité intenzity humanistické, válečné či ekologické situace.
 
Jak se k tomu stavět? Jaký postoj zaujmout, aby to nebylo ode zdi ke zdi?
 
***
 
I já si musel nalézt svůj postoj, svá kritéria pro vyrovnání se se světem, svůj kompas pro navigaci ve stále bouřlivějších vlnách mezinárodních konfrontací. Cestuji po celém světě, pracuji v USA, Číně, na Tchajvanu, v Indii a ČR, přednáším od Nového Zélandu po Japonsko a od Finska až po Jižní Afriku. Bez spolehlivého postoje bych svůj globální styl nemohl praktikovat: musel bych sedět doma „za pecí“ a komentovat světové dění na dálku, jako nějaký ten hloupý Honza.
 
Nemohu svůj postoj nikomu vnucovat, pouze jej mohu popsat a sdílet, protože pro mne funguje, umožňuje mi práci i komunikaci s mnoha kulturami a hlavně: udržuje mi čistou hlavu i svědomí v míře, kterou jsem dříve nepoznal.
 
Kritickým milníkem byl 9/11 v New Yorku, kde jsem v té chvíli přednášel na Fordham University v Lincoln Center.
 
Před 9/11 jsem byl typickým intelektuálem. V každé pozici, v každém postoji jsem hledal vysvětlení, „hlubší příčiny“, vážil všechna pro a proti, snažil se o pochopení „druhé strany“ a podobně. Byl jsem stále „rozervaný“, neschopný principiálního postoje, neschopný názoru či světového náhledu, neustále argumentující s pomocí slavného „Ale na druhé straně...“ a podobných berliček intelektualismu. Připadal jsem si, že sedím trvale v jakési světové „kavárně Slávia“ a po havlovsku kecám (a kecám).
 
Připadalo mi, jako bych si ke každé situaci sedl obkročmo na velkou zeď – a seděl. Mudrcky jsem se rozhlížel dolů na obě strany, poukazoval na dobré i špatné na obou stranách a stále si hledal (a hlídal) tu svoji „třetí cestu“, moudrou a intelektuální – cestu sedění obkročmo na zdi. Někdy jsem i záviděl těm, kteří byli na jedné či druhé straně, záviděl jejich úsilí, smysl života a pocit užitečnosti. Já nepatřil nikam, jen na tu zeď – a seskočit jsem se bál.
 
Po 9/11 jsem konečně skočil.
 
Zvolil jsem – a to nezvratně a jednou provždy - stranu demokracie a svobody. Skočil jsem a již zůstanu. Odmítl jsem stranu terorismu a všech idejí, cílů a zájmů, které jsou dobývány terorem. Od té chvíle dýchám svobodně, pohybuji se sebevědomě po tomto světě, vím kam patřím a nemám noční můry z debat v „Kavárně Slávia“.
 
Doporučuji to. Doporučuji stát na nějaké straně a ne si jen z pohodlné kavárenské zdi vybírat „třešničky“ a duševní „bonbónky“ z obou stran.
 
Čeho je třeba? Nenechat si naočkovat dnes tak moderní antiamerikanismus. Nebýt na všech (a ve všech) stranách – nejde přece o žádné politické strany, ale o provázané zájmové skupiny, propojené s velkým businessem a velkými penězi. Na politické strany si jenom hrají, své programy jen předstírají a voliči jim už dlouhá léta skáčí „na špek“. Češi jsou pověstní tím, že skočí na špek kde komu, od Kalouska a Grosse až po ty kampeličky. „Kdo neskáče, není Čech,“ přijali dokonce za své neoficiální heslo. Škoda.
 
***
Terorismus je úmyslné a záměrné zabíjení nevinných lidí – za jakýmkoliv účelem. To, že terorista spáchá sebevraždu za účelem vraždy nevinných, jen znásobuje hřích. Vraždící sebevrah je opovrženíhodný. Je to masový vrah a jeho cílem je masová vražda. I v Evropě by se již měly věci nazývat pravými jmény.
 
V podstatě jsem si efektivně obrátil naruby – jako již v životě tolikrát – jedno staré české rčení či moudrost. V tomto případě: „Účel světí prostředky“.
 
Účel nesvětí prostředky. Není v dnešním světě žádný „účel“, který by si žádal úmyslné vraždění nevinných lidí. Jakékoli náboženství, ideologie či národní zájem, který si žádá vraždu nevinných, je založen na teroru, a tudíž odmítnut v mém postoji k životu.
 
Proti teroristům, tak jako proti všem masovým vrahům, je třeba bránit se všemi prostředky – s výjimkou jediného: úmyslného poranění nevinných lidí.
 
Základem terorismu je útok na nevinné. Teroristé útočí na obyvatele jakéhokoli státu, tedy i na obyvatele státu, v němž právě operují. Zneužívají nevinné lidi jako sebevrahy a dělají z nich masové vrahy. Zneužívají nevinné lidi jako štít a taktickou ochranu pro své akce. Útočí bez výběru a vraždí náhodně, aby ztráta života a intenzita teroru byly co největší. Jejich cíl je tím jasně formulován: zničení demokracie, nastolení theokracie.
 
Je patetická náboženská kultura, kde těhotná žena ukazuje na své břicho a tvrdí, že porodí a vychová novou masovou vražedkyni, protože chce holčičku. Nelze to charakterizovat jako alternativní – a tudíž rovnoprávný – pohled na svět. Je třeba to odsoudit jako zvrhlost.
 
Jak se může demokracie bránit? Buď ústupky a diplomatickým vyjednáváním nebo ozbrojenou akcí. Diplomacie vede k dílčím výsledkům, ale neřeší a nemůže řešit základní konflikt mezi islamistickou teokracií a sekulární demokracií. Ozbrojená akce vede ke ztrátě nevinných životů na obou stranách. Ale hlavně: svádí a ponižuje demokracii k užívání podobných prostředků. Nelze řvát „Nejsme jako oni“, když umíráme denně, náhodně, masově a bez slitování. Jen někde radostí skáčou na ulicích, nahoru a dolů.
 
Největší tragédií demokracie je, že je proti své vůli stahována dolů, na úroveň teroristů. Demokracie se neumí bránit, i když se alespoň čtyři státy snaží za nás za všechny: USA, Kanada, Anglie a Izrael. Lze jen doufat, že se i demokracie časem naučí sama sebe obránit.
 
Zatímco od teroristů je masová vražda očekávaná a jaksi přirozená, od demokracie se zabíjení nevinných neočekává, a tudíž se vzdouvá vlna odporu proti akcím demokracie a vlna podpory pro „trpící a slabší“ teroristy. Proto je demokracie stále slabší a islamistický terorismus stále silnější.
 
Proto je třeba zvolit svou stranu a seskočit z té nešťastné zdi.
 
Je poměrně snadné rozlišit mezi úmyslnou, cílenou vraždou nevinných (terorismus) a neúmyslným zabíjením nevinných z důvodů pochybení, dezinformace, nepřesnosti nebo náhody. I proto jsem a zůstanu na straně demokracie a svobody, i když nikdy neomluvím její pochybení, neschopnost či unáhlenost. Je to moje strana a jde mi o to, aby byla efektivní, morální a sebevědomá.
 
Souhlasím s doktrínou, že teroristou není jen sebeexplodující masový vrah, ale i ten, kdo jej vědomě a úmyslně financuje, skrývá, podporuje či s ním kolaboruje. Proto je terorismus tak nebezpečný, protože sílí na šířící se kultuře podpory a kolaborace. Zatímco demokracie truchlí, omlouvá se a trestá zabíjení nevinných, kultura terorismu jásá, oslavuje a tančí v ulicích při každé zprávě o úspěšné vražedné explozi.
 
Jde o zvláštní projev mstivé radosti, která se projevuje „tancem“, skákáním nahoru a dolů. Toto synchronizované poskakování někdy zachvátí i desetitisíce. Ve své povrchní manifestaci je pro pozorovatele směšné, nedůstojné a primitivní; pro účastníky však přirozeným vyjádřením radosti nad smrtí nepřítele. Pro teroristickou kulturu je nepřítelem každý bezvěrec, každý nevěřící „ďábel“ – tedy každý neislamistický občan žijící v demokracii a svobodě. Přijetí Islámu je teroristy stále častěji vyžadováno jako výkupné.
 
Proč ta nenávist a závist? Proč zůstávají země Islámu tak chudé a nevýkonné?
 
To není triviální otázka a odpovědi nelze snadno formulovat. Vždy mají politické, rasové či náboženské podbarvení. Většina Evropanů se jich bojí jako čert kříže. Přitom je to otázka fundamentální, protože téměř pět set let společenské dekadence a stagnace se podepsalo na mentalitě a kultuře islámských regionů. S výjimkou některých ropně monopolistických států jsou země Islámu relativně chudé, stagnující, nestabilní a hospodářsky nevýkonné.
 
Vím jen – a to z osobní zkušenosti s islámskými studenty – že nedostatek úspěchu, konzervatismus a stagnace islámských regionů nespočívá v nedostatku schopností a talentu jednotlivců.
 
Příčinou kolektivního, systémového neúspěchu je celá plejáda faktorů a jejich nešťastná synergie, která amplifikuje jejich efekty. Lze jich několik uvést podle relativní (zde subjektivně řazené) důležitosti:
 
  1. Neefektivní dědické právo. Islám nedovoluje převod majetku na nejstaršího syna, ale předepisuje rozdělení mezi nejširší, často i vzdálené potomstvo a příbuzenstvo. Tím dochází opakovaně a po staletí k rozptylování kapitálu, jeho akumulace je tak výrazně nižší než v ostatních kulturách. Hospodářský progres je tudíž omezen a není konkurenceschopný.
  2. Starověké obchodní praktiky. Islámští obchodníci jsou neefektivní, neumějí pracovat s hodnotou a cenou. Ceny jsou jim dodnes neznámé, určují se domlouváním a handrkováním – jako na tureckém bazaru. Ztráty času, úsilí a zákazníků (a turistů – kteří jsou navíc vražděni) jsou astronomické.
  3. Nedostatek důvěry a důvěryhodnosti. Islámské kultury jsou založeny na nedůvěře. Přitom míra důvěry ve společnosti (viz Fukuyama, „The Trust“) je přímo úměrná bohatství a produktivitě národa. Nedostatek důvěry vede k přebujelé byrokracii, vyhýbání se riziku a neefektivní spolupráci v podnikání.
  4. Neúměrná role náboženství. Namísto individuálního, soukromého vztahu k Bohu je Islám náboženstvím kolektivním a masovým. Tím zasahuje výrazně do aktivit a rozhodování politických, podnikatelských i vzdělávacích. Ani jedna sféra se tak nemůže plně a autonomně rozvinout. Vliv náboženství je pak přímo úměrný chudobě národa (stejně jako míra nedůvěry ve společnosti).
  5. Role žen ve společnosti. Islám nedokázal plně a efektivně zapojit 50 procent svého obyvatelstva do tvorby hospodářských, společenských a kulturních hodnot. V éře globální konkurence je takové plýtvání talentem, schopnostmi a potenciálem výraznou nevýhodou a brzdou celé společnosti.
  6. Nedostatečné vzdělávání. S výjimkou elit vyškolených na Západě je vzdělávací systém primárně poplatný náboženství a potřebám státu. Autonomní myšlení, inovace a podnikatelství se dostatečně nerozvíjejí. Technologie jsou převážně dovezené a jejich využití (s výjimkou válečných aplikací) zůstává neefektivní. Důraz je na biflování pouček a informací, ne na produkci znalostí a moudrosti.
Žádný z těchto faktorů by nemohl být rozhodující sám o sobě. Je to právě jejich souhra a synergie, která vede ke zvýšení jejich kolektivní a individuální důležitosti.
 
Opominul jsem ovšem faktor demokracie a svobody. Právě kvůli síle uvedených šesti faktorů jsou demokracie a svoboda koncepce Islámu externí, nikoli přirozeně vyrůstající z vnitřní dynamiky systému. Proto jsou jinak ušlechtilé pokusy o export svobody a demokracie do zemí „6 faktorů“ tak obtížné a spíše odsouzeny k neúspěchu. Svoboda a demokracie musí být společenské kultuře (bez ohledu na stávající politický režim) vlastní, musí vyrůstat z její vnitřní dynamiky. Svobodu a demokracii lze úspěšně exportovat do zemí dočasně porobených, ne však do zemí vnitřně a často dobrovolně, dlouhodobě a programově nesvobodných. Svobodou islamisté rozumí svobodu teroristické organizace nebo teokratického státu, ne jedince.
 
Vnitřní touha po svobodě a demokracii může vzniknout pouze z vnitřního sebevědomí, pouze z paralelního oslabování oněch 6 faktorů.
 
Proto je třeba bojovat proti terorismu. Terorismus je výrazem až bezvýchodné ztráty sebevědomí, způsobované prohlubováním synergie 6 faktorů. Ustoupení či povolení terorismu by fatální synergii těchto faktorů ještě dále prohloubilo.
 
Proto je třeba stát pevně, i jako jedinec, na straně demokracie a svobody, a bránit se všemi možnými prostředky proti terorismu.
 
Tato obrana se však jeví stále těžší a těžší.
 
Terorismus totiž nemá centrum, nemá „vládu“, nemá armádu – není s kým vyjednávat, není proti komu zaútočit: teroristé nenosí uniformy. Teroristé jsou prosáklí a prorostlí do společnosti, nelze je odlišit od „normálních“ lidí. Neefektivnost existujících armád demokracie je nabíledni. Už se nikdy nesetkáme s ozbrojenými, uniformovanými pluky stojícími proti sobě, jak tomu bylo ještě v minulém století.
 
Třetí světová válka říše islamistů se silami demokracie a svobody se bude od 2. světové války lišit tak výrazně jako 2. světová válka od války Třicetileté, anebo od bitvy u Kresčaku. Síla - centralizovaná, disciplinovaná, centrálně řízená a uniformou i chováním odlišená od obyvatelstva, nebude mít šanci proti teroristické (obyvatelstvo napadající) síle decentralizované, všudypřítomné, sebeřídící, sebeobětující a splývající s různými vrstvami podpůrného obyvatelstva.
S teroristy nelze vyjednávat. Jakýkoliv ústupek či pochybení považují za vítězství a cítí se tím posíleni. Získávají pak na svou stranu nejen jednotlivce, ale i velké skupiny a masy. Masy podporující terorismus jsou novým, právě vznikajícím nebezpečím dnešní doby. Evropa opět, jako již tolikrát, stojí před volbou mezi válkou a hanbou. Již jednou zvolila hanbu a dostala válku. Tak i dnes: hanba vyjednávání s teroristy neodvrátí válku. K míru vždy bylo a vždy bude zapotřebí obou stran.
 
Poznáte je, jak synchronizovaně skáčou nahoru a dolů na ulicích, jak křičí „Kdo neskáče není Islámista“. Jak se radují nad každým neúspěchem a smrtí nevinných... Jsou od dětství vedeni k pocitu, že jim svět něco dluží - ne, že oni dluží něco světu.
 
Proto jsem seskočil z té své intelektuální zdi. Nebudu už skákat nahoru a dolů, ale zůstanu na své straně, na pravé straně, na straně demokracie a svobody.
 
Prostě: nebudu už skákat.
 
Vždy zůstanu věrný západní definici úspěšného života, jak ji vyjádřil velký americky filosof:
 
"To laugh often and love much; to win the respect of intelligent persons and the affection of children; to earn the approbation of honest citizens and endure the betrayal of false friends; to appreciate beauty; to find the best in others; to give of one's self; to leave the world a bit better, whether by a healthy child, a garden patch or a redeemed social condition; to have played and laughed with enthusiasm and sung with exultation; to know even one life has breathed easier because you have lived - this is to have succeeded."
 
Ralph Waldo Emerson

Zpět na Obsah knihy