NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB... Pohlednice z druhého břehu
 
Zahraniční strategický partner v žádném případě nezachraňuje, ani nezachrání přežité průmyslové „dinosaury“. Neinvestuje do nás, ale jen a pouze do sebe. Vytváří tak své silné, konkurenceschopné podniky přímo na našem území a ničí tak konkurenceschopnost domácích podnikatelů, obzvláště malých a středních. Z hlediska přínosu nejde o to, kde je geograficky ta či ona výroba umístěna, ale komu ta či ona výroba patří.
 
Zahraničně vlastněné podniky mohou prosperovat, ale nejsou a nebudou naše, a tedy ani jejich zisky. Nám přinesou jen zlomek daní, příslib omezené námezdní zaměstnanosti a utržené peníze, ne kapitál. Získané peníze zůstanou ležet v našich devizových rezervách, tj. v zahraničních bankách, od nichž si zahraniční investoři půjčují. My tak vlastně financujeme naše zahraniční „partnery“, ne oni nás. Nám kapitálu neustále ubývá a zahraničním „partnerům“ neustále přibývá.
 
Jestliže poskytujeme své peníze zahraničním investorům, aby si za ně v ČR pořizovali kapitál, pak se nelze divit, že tím úspěšně likvidují podniky místní. Tudíž ta střední, natož kapitalistická vrstva národní nemůže vzniknout. Proto i po patnácti letech máme tak málo úspěšných a rovných „českých kapitalistů“.
Strategický partner nám však může přinést znalosti, schopnosti, organizaci. Jen učením se, vzděláváním a získáváním přímých zkušeností vytváříme předpoklady pro tvorbu vlastního kapitálu. Jde jen o to, zda jsme schopni a připraveni se učit.
 
 
Existuje mnoho důvodů proč vytvářet strategické aliance. Namátkou lze jmenovat otvírání nových trhů, získávání nových klíčových kompetencí, zvyšování konkurenceschopnosti, získávání nových znalostí, technologií, manažerských schopností, konkurenčních výhod atp. V žádném případě však zahraniční strategický partner nezachraňuje a nezachrání přežité průmyslové „dinosaury“, nepřináší do ekonomiky finanční kapitál (dokonce ani ne peníze) a nezlepšuje zaměstnanost. Neinvestuje do nás, ale jen a jen do sebe. Hledání strategických partnerů je důležité pouze ve smyslu zvyšování konkurenceschopnosti našich podniků a transferu manažerských schopností, ne za účelem tzv. „přílivu kapitálu“. Alespoň tolik je konečně třeba pochopit. Logika, vysvětlující laické směšování hospodářských a politicko-mediálních pohledů na strategické partnerství, je jednoduchá. České podniky a banky jsou předlužené, nesprávně vedené i řízené, nekonkurenceschopné, na pokraji bankrotu. Zahraniční podniky v ČR prosperují, expandují a úspěšně vykupují lepší české podniky. Důvodem „české“ nevýkonnosti je špatná kupónová privatizace, nedostatek kapitálu a neschopnost hospodařit i konkurovat v tržní ekonomice - vzhledem ke čtyřiceti letům devastace ekonomiky, podnikavosti, atd. Tudíž hledejme zahraniční partnery, oni nám kapitál dodají a podnikat i řídit si budou sami. Je to logika železná, ale chybná.
 
 
Především, základní poučka z prvního kurzu ekonomie: kapitál není pytel peněz. Pytel peněz je pytel peněz – nic víc. Zahraniční investoři v ČR investují do sebe: tudíž ONI získávají kapitál (a následné zisky), který kupují za pouhý „pytel peněz“. V ČR nám zůstane jen ten „pytel peněz“, který pak prostě spotřebujeme. Kapitál jsou výrobní prostředky: znalosti, technologie, práce, atp., které se obnovují a rozšiřují procesem výroby. Kapitálu nám tedy neustále ubývá a zahraničním „partnerům“ neustále přibývá. Nám zůstávají peníze (než je spotřebujeme), ne kapitál. To, že se peníze spotřebují a neinvestují (Co naši „podnikatelé“ investují v zahraničí? Kolik jich v zahraničí podniká?), představuje zásadní rozdíl mezi českým a zahraničním kapitalistou. K čemu vám jsou peníze, když je umíte pouze utratit? Rozprodej českého kapitálu do zahraničních rukou není cestou k oživení českého hospodářství, ale k oživení hospodářství zahraničního.
 
 
Individuální, zahraničně vlastněné podniky mohou tedy prosperovat, ale nejsou a nebudou naše, nebudou pro nás tedy přínosem ani jejich zisky. Nám přinesou jen zlomek daní, příslib omezené, námezdní zaměstnanosti a utržené peníze. Jestliže takto získané peníze (zahraniční devizy) zůstanou ležet v našich devizových rezervách (tj. v zahraničních bankách, od nichž si zahraniční investoři vypůjčují), pak my vlastně financujeme je („partnery“) a ne oni nás. Co když nám takový investor dá peníze z „vlastní kapsy“ místo z bankovní půjčky? Je to úplně jedno, protože si další peníze může opět půjčit v zahraničních bankách, které my financujeme svými devizovými rezervami, atd. Takže: kapitál vám nikdo nikdy nedá a dát nemůže. Kapitál si musíte vytvořit s pomocí výrobních prostředků, pokud tyto prostředky a zdroje ovšem neprodáte. Získat můžete pouze ty peníze, které jste partnerům (skrze devizové rezervy) „mazaně“ půjčili.
 
 
Uložíme-li své peníze do banky, pak bance poskytujeme půjčku, nikoli kapitál. Kapitál z toho banka (skrze své vlastní půjčky) teprve vytvoří - pokud to umí, nebo nevytvoří, neumí-li, a její půjčky („investice“) jsou „špatné“. Tak jako tak, peníze bance nepatří; pouze kapitál, který s pomocí investic do výrobních procesů vytvoří, jí patří. Proto se i banky dělí na dobré, špatné a zcela neschopné (bankrotářské a zlodějské). Získané peníze (ne kapitál) mohou podnik oddlužit a umožnit investice (pokud nejsou spotřebovány), ale následné kapitálové přírůstky a zisky již bohužel patří tomu, kdo vlastní výrobní prostředky - tedy zahraničnímu partnerovi-investorovi. Strategický partner tedy nepřinese ani kapitál, ani peníze (viz devizové rezervy), ale pouze potenciální možnost naší spotřeby. Co může strategický partner přinést nám a ne jen sobě? Pouze znalosti, schopnosti, organizaci, atp. – pokud jsme schopni a připraveni se učit. Za tyto přínosy platíme svým kapitálem a svými penězi - byl by tedy hřích a chyba, kdybychom se neučili (jak vytvářet kapitál), když už jsme jednou zaplatili.
 
 
Zahraniční investoři v každém případě investují jen do svého, nikdy ne do našeho. Vytvářejí tak (své) silné, konkurenceschopné podniky přímo na našem území a ničí tak dále konkurenceschopnost podnikatelů domácích, obzvláště malých a středních. Z hlediska přínosu nejde o to, kde je (geograficky) ta či ona výroba umístěna (Američané celá desetiletí „investují“ do Guatemaly a Mexika), ale komu ta či ona výroba patří (investují vždy a jen sami do sebe, do svých podniků). Kupují sice občas místní kapitál, obzvláště levnou pracovní sílu, ale výnosy práce kapitálu jdou zpět do USA. Tak to bylo, je a bude - a tak to také v tržním hospodářství má být. Jsou země, které kapitál kupují a země, které kapitál prodávají. Jestliže tedy poskytujeme své peníze zahraničním investorům (viz devizové rezervy) na to, aby si za ně v ČR pořizovali kapitál (viz též hypermarkety), pak se nelze divit, že tím úspěšně likvidují obchod i obchodníky místní. Opět: problémem nejsou peníze, ale co s nimi - tedy zase otázka znalostí. ČR za deset let zprivatizovala a rozprodala obrovská jmění a získala ohromné sumy peněz, které se ovšem nestaly kapitálem (ani českými hypermarkety), ani investicemi, ale pouhou spotřebou.
 
Tyto platby a výtěžky, jakkoli vysoké, jsou nenávratně pryč, odplynuly do zahraničních bank. Ze zahraničních bank se k nám opět vracejí a kupují další jmění – cyklus jen zdánlivě bez konce. Bez znalostí zůstává každý pytel peněz pouhým pytlem peněz - pokud jej neprojíme a nepropijeme. Tudíž střední, natož kapitalistická domácí vrstva nemůže vznikat. Proto i po patnácti letech máme tak málo „českých kapitalistů“.
 
 
Jestliže ztratíme obchodní sítě, pak ztratíme podniky malé (ale i velké), přijdou do zahraničních rukou. Pánem je ten, kdo vlastní distribuční sítě, logistické a internetové. Ztratíme-li kvalifikovanou a znalostní pracovní sílu, pak již takto ztracené sítě nedokážeme znovu vytvořit, i kdyby peníze byly. Pánem je ten, kdo má znalosti a svými znalostmi vládne. Volání po „vládě věcí tvých ...“ se netýká politické nezávislosti státu, ale vlády nad vlastnictvím a jměním, znalostmi, institucemi a sítěmi. Nejde tedy o klišé, ale o mocnou pravdu, odvozenou z nejtvrdších zkušeností. Nejdůležitější formou kapitálu jsou znalosti a schopnosti tvořit kapitál. Znalosti (knowledge) jsou nejen základní formou kapitálu, ale stávají se jediným zdrojem konkurenčních výhod v globální ekonomice. Jelikož vhodné tržní a podnikatelské znalosti a schopnosti nemáme (vlastní kapitál jsme nedokázali vytvořit, ale jen spotřebovat), pak jsou největším potenciálním přínosem strategických partnerů právě jejich moderní a užitečné znalosti - investiční, organizační, výrobní a manažerské. Jen učením se, vzděláváním, získáváním přímých zkušeností vytváříme předpoklady pro tvorbu vlastního kapitálu. Stačí jen podívat se na naše vysoké školy a univerzity a přesvědčit se přímo, zda takové životně důležité znalosti opravdu produkujeme, a jak. To už je ale jiná otázka.
 
Tím, že souhlasím, že zahraniční „investice“ – tak jak jsou v ČR iniciovány, pojímány a realizovány – jsou pro naši zemi spíše „prokletím“, jsem náhle na stejné lodi s presidentem republiky Václavem Klausem, který vlastně celou koncepci rozprodeje statků do zahraničních rukou vymyslel, inicioval a dostal až za „bod návratu“. To mě ovšem mrzí. Potvrzuje to i neefektivnost mé osobní strategie pevných a neměnných hodnot v prostředí, kde oportunistické měnění názorů, postojů, strategií i hodnot se stalo zcela běžným.
Fragmenty, leden 2005

Zpět na Obsah knihy