Apel: Už je čas
NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB... Pohlednice z druhého břehu

(Dost bylo „bojů“, je čas pracovat)
 
Uplynulých deset let nepozvedlo produkci ČR „nad čáru” roku 1989. Privatizace byla plošně pokažená, malá i velká, i přes vytrvalé námitky ekonomů. Neprůhlednost transformace „za hotové”, tunelování a rozkrádání, neznalost „špinavých peněz”, nezajištění minimálních právních mantinelů, atd. - naivní člověk by očekával, že geniální strůjci toho všeho již mají opravdu dost a v klidu z politické scény odejdou.
 
Mýlil by se. Lidové noviny z 21. 4. 2001 otiskly APEL. Chystá se nová bojovná kampaň, bez myšlenek, bez nápadů, bez vize, bez slušnosti a tolerance – proti všem. Účelem je „zvítězit”. Po předchozích mobilizacích a výzvách se zdá, že pro tyto vrstvy „boj” nikdy neskončí, na práci času nezbývá a mezi civilizované (tedy nebojující) společnosti se ČR nevrátí. V demokracii však nebojujeme proti něčemu, ale za něco ...
 
Namísto tolik potřebné spolupráce, myšlenek, vzdělávání a řešení problémů – a není jich v této společnosti zrovna málo – jsou prostí občané vystaveni naivnímu předopíjení se vítězstvím, bojem, soupeřením, protivníky, střety a „jediným sdělením”.
 
Což neexistují problémy, které je třeba řešit? Je vše v pořádku s malým a středním podnikáním? Není snad zcela neutěšená bytová situace mladých rodin? Porodnost poklesla na 1,2 dítěte na matku, staví se pouhá čtvrtina bytů než za předchozího režimu (šestkrát méně než v chudém Řecku). Neexistují závažné problémy ve školství a zdravotnictví? Není třeba alespoň zmínit bolestné problémy vstupu ČR do EU? Jsou lidé v ČR – obzvláště mladí – spokojeni s neustále se prohlubujícími ekonomickými rozdíly mezi ČR a Západní Evropou?
 
Co má asi znamenat: „...jsme připraveni zvítězit v jakémkoliv volebním systému”? Anebo „Jenom ten, kdo umí přijmout prohru, poučit se z ní a načerpat z ní síly pro další střety, ten má právo zvítězit. A my zvítězíme.” Co to může vše znamenat? Jaké „střety”? Jaké „právo zvítězit? A v „jakémkoliv” volebním systému? Co je to za lidí? Což se nikdy nepoučí? Co má za smysl učit se z prohry, z vlastních chyb a experimentů? Vždyť jde o experimenty s vlastním národem, s živými lidmi a jejich rodinami - na nich se přece nelze „učit z vlastních chyb”. Vždy a všude je třeba učit se z chyb druhých, ne vlastních.
 
A proč ty nelogické útoky na média? Na příklad: „Nesmíme žít s myšlenkou na to, co se o sobě dočteme v zítřejším úvodníku MFD a Lidových novin, či co o nás budou tvrdit ve zpravodajství České televize a Českého rozhlasu.“ Co je to za lidi? Za co to stále bojují? Za další stagnace, rozkrádání a tunelování? Což nejsou média součástí demokracie? Což je lze ignorovat? Anebo jsou média součástí neslýchaného spiknutí?
 
Jak se to mohlo stát? Bez nových myšlenek, nových činů a nových tváří (tedy mozků) to nepůjde. Vždyť v ČR rozhodují již deset let jedni a titíž politici, střídavě u moci a v opozici. Tudíž: stagnace.
 
Vše mohlo být jinak. Už je čas. Je čas pracovat, řešit problémy, věnovat se mladým generacím a jejich budoucnosti, soupeřit s ostatními a ne mezi sebou. Žijeme v jiné době – nelze „žít“ jen u koryt a u vesel. Není to ani pěkné ani potřebné – konec už byl. Je třeba dospět, zvážnět, pracovat – ne pouze „vítězit“.
 
1999

Zpět na Obsah knihy