O roli televize, rozhlasu a novin
NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB... Pohlednice z druhého břehu
 
Někdy se země dostane do nezávidě­níhodné pato­vé situace, kdy sdě­lovacím prostředkům dominují politické skandály, ko­rupce, osobní střety a stra­nické hádky. Vytváří se tak bludný kruh, přehlu­šována a vytlačována je rozumná deba­ta, výměna názorů, a hledání životně důležitých řešení se odkládá.
 
Právě v takové chvíli mohou televize, novi­ny i rozhlas nejen plnit své povinnos­ti a dělat svou práci, ale (jako již toli­krát) mohou národu pomoci - převzetím inici­ativy a sehráním role katalyzáto­ru - alespoň do nejbližších voleb. Tato role spočívá v navození, stimu­laci a propagaci celonárodní debaty o příčinách, řešeních a budoucím kursu národní krize.
 
V ČR dnes převládla absurdní at­mosféra, kdy se nejdříve hledají poli­tici a osobnosti, a teprve potom se če­ká, s čím přijdou, co asi budou dělat, jak a proč? Toto je logika zvrácená, krátkozraká a v mnoha směrech sebevražedná, pro ČR v rámci jaké­hokoli společenství.
 
Vyspělá demokratická volba musí primárně vycházet z konfrontace ná­zorů, programů, hodnot a cílů. Osoba kandidáta a jeho volba pak z takové přípravy přirozeně vyplývá a logicky se odvozuje. O to přece jde: nejprve CO dělat, potom PROČ, JAK, a teprve na­posled KDO se jeví být nejlépe scho­pen a nejlépe připraven nově zvole­nou cestu realizovat a po ní vést.
 
V ČR trpíme přemírou politiků a osobností, které sice drží funkce, ale k ničemu a nikam nikoho neve­dou, žádnou vizi formy i podstaty své společnosti nemají, žádné řešení hospodářských problémů nenabízejí. Jejich „Urychleně dokončit transfor­maci“ pak vyznívá spíše jako špatný vtip a ne odraz nedostatků v myšlení. Pro malou a chudou zemi jsou takoví lidé zbytečně drahým luxusem.
 
Jak tedy budeme v nadcházejících volbách volit? Snad ne zase podle barvy očí, velikosti kníru či síly hla­su? Jak lze vybírat lidi, když nevíme, za čím stojí, jaké zájmy představují a jakými schopnostmi vládnou?
 
Pro příklady není třeba chodit da­leko. Vzpomeňme jen na rozsáhlé dohady, zda někdo ustaví vládu do týdne, do měsíce či do roka, anebo zda se to nechá až na řádné či mi­mořádné volby. Co má za vý­znam ustavit vládu a pak, později a pozdě, debatovat o jejím programu, cílech a schopnostech? Kolik jen již přišlo „osobností“, které si daly květiny na stůl, vzaly platy a zase ode­šly? A kolik jich ještě ani neodešlo? Nejdříve je přece nutné debatovat, vytříbit názory a identifikovat posto­je - teprve potom volit.
 
Má-li se tato republika stát vy­spělou demokracií, pak musí volit program či řešení, ne vládu. Správná a trvalá vláda vyplyne z dobrého programu, ne naopak. Ani ta nejfotogeničtější tvář těch nejpopulárnějších osobností nezaručí dobrý program a už vůbec ne jeho spolehlivou reali­zaci. Téměř deset let by přece mělo stačit - nejsme banánová republika, nepotřebujeme Jelciny. Chtěl bych tímto vyzvat pracovníky televize, no­vin i rozhlasu, aby si své nové priori­ty plně uvědomili, aby celonárodní debatu nabudili, a tak občany a voliče k informované, kompetentní a naděj­né volbě připravili. Nejsou současná krize a selhání transforma­ce dostatečným důvodem, abychom se konečně začali osudem své ze­mě, své společnosti a svého hospo­dářství aktivně zabývat?
 
Je toho k diskusi celá hora. Dnešní krize má hluboké kořeny ve zkažené privatizaci (malé i velké), neexisten­ci skutečných vlastníků, nezahájené restrukturalizaci podniků, neschop­nosti rozpoznat špinavé peníze, neo­chotě odhalovat a zamezovat korup­ci, v nízké produktivitě, slábnoucí koruně a klesající konkurenceschop­nosti.
 
V žádném případě nedošlo k pouhému navršení drobných chyb a chybiček na jinak brilantní koncep­ci hospodářské transformace. Právě naopak: chyby jsou hluboké a vznikly v koncepčním stadiu 1990-92. Již tehdy se pilně zadělávalo na dnešní hospodářský útlum. Ekono­mické mlýny melou sice pomalu, ale melou jistě. Dnes se však opět za­dělává na příští léta a na mnohé se už v prvních třech měsících roku 1998 pěkně zadělalo. Po volbách bu­de zase pozdě: bude zaděláno.
 
To, že jsme se nedokázali dodnes přehoupnout přes úroveň roku 1989, je symptomem i symbolem velkého problému, který se sám od sebe ne­vyřeší. Nevyřeší jej ani ti, kteří jej svou neschopností, hrabivostí a tou­hou po moci způsobili. Proto je třeba hledat nové myšlenky, učit se od okolního světa, hledat nové lidi - dnešní politici a je­jich strany takové schopnosti nemají. Bez nezištné pomoci a plné účasti českých médií to bude hledání pro ČR jen velmi těžké a pravděpodobně neúspěšné.
Právo, duben 1998

Zpět na Obsah knihy