Dnešní stav překonává krizi 30. let
NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB... Pohlednice z druhého břehu
 
S jedním z prvních a nejzasvěcenějších kritiků Klausovy ekonomické reformy se na stránkách našeho listu, Týdeníku Politika, nesetkáváme poprvé a věříme, že ani naposledy. Tentokrát jsme využili jeho opětovné květnové přítomnosti v Praze a požádali o následující rozhovor:
 
V úvodu bych chtěl požádat o srovnání základních momentů ekonomického vývoje v zemích východní Evropy po tzv. revolucích v roce 1989.
Ve většině těchto zemí dochází k tomu, že se začíná postupovat podle představ a určitých tlaků Mezinárodního měnového fondu. MMF se víceméně již od druhé světové války zabývá státní intervencí v ekonomikách méně rozvinutých zemí a je jedním z prvních a zcela programových nositelů tzv. rychlých šokových reforem. Toto pojetí může mít určité oprávnění a dopad v zemích, kde přece jen existují zbytky kapitalistických systémů, soukromého hospodářství nebo zbytky volnějších cenových politik.
 
Domnívám se, že u nás, a ve střední Evropě vůbec, tyto základní předpoklady chybějí, a tudíž země, které nemají ani rudimentární články tržního hospodářství, nelze vystavovat podobným šokům. Aby šok byl efektivní, musel by existovat pružný samoorganizační systém, který by na něj mohl přiměřeně reagovat. Znovu opakuji - u nás nic takového není. Čili se domnívám, že ve většině zemí východní Evropy došlo k tomuto - řekl bych technickému, ale zároveň i tragickému omylu. Řešení pro dané země nespočívá v postupu šokovém, ani v postupu pomalém, ale v postupu správném. Jinak řečeno, mělo by se vycházet ze skutečných ekonomických a společenských podmínek.
 
V čem vidíte nejpodstatnější nedostatky Klausovy ekonomické reformy?
První shledávám v řazení reformních ekonomických kroků. Privatizace bank, tvorba justice a plná restituce musejí předcházet nebo minimálně být souběžné s demonopolizací. Teprve po úspěšném „nastartování“ těchto mechanismů se může přejít k fázované liberalizaci cen, současně s fázovanou liberalizací mezd. S tím by samozřejmě měla souviset i kontrola průběhu jednotlivých reformních kroků. Domnívám se, že každý měsíc by měla být vydávána zcela objektivní zpráva o průběhu reformy, aby parlament měl možnost vyžadovat od ministerstev a jiných výkonných orgánů okamžité kroky k nápravě.
 
Druhým základním nedostatkem je zcela byrokratický přístup při dělení na malou a velkou privatizaci. Každá ekonomika, bez ohledu na politický řád, má určitou logiku - tj. surovinové zdroje, zpracovatelský průmysl, distribuci a konečnou realizaci u konzumentů. Tato vertikální návaznost dodavatelských řetězců se musí privatizovat jako celek. Není možné ji horizontálně rozřezat na části (malá a velká) a privatizovat je odděleně, přičemž větší, základní články řetězce zůstávají monopolní. Zde víceméně došlo k politickobyrokratickému kroku, protože se zdálo, že např. malé podniky bude snazší privatizovat. Z ekonomického hlediska to ale nedává smysl. Tržní hospodářství totiž může efektivně vzniknout pouze v řetězci jako celku. Učte ale tyto lidi něco o „supply chains“.
 
Třetím nedostatkem je zavádění centrální, federálně řízené monetární politiky (tj. manipulace penězi v oběhu, manipulace mzdami i cenovými relacemi). To vše má smysl pouze tehdy, jestliže existuje plně vyspělé tržní hospodářství. Monetaristická politika Západu, i když nikdy nebyla zvlášť úspěšná, přece jen má určité oprávnění v tom, že pro její jemné dolaďování existuje trh, který na to případně může reagovat. Čili Klausova reforma se svými nástroji se chová, jako kdyby trh už existoval. Klaus a jeho lidé se tedy soustředili na povrchní atributy trhu. Předpokládají, že již existují, a podle toho se snaží postupovat. Trh však musí nejdříve vzniknout, a vzniká pouze v lokalitách (v podniku, v obci, v oblasti - prostě v mikrosférách, kde se stimuluje soukromé podnikání, a hlavně konkurenční prostředí). Nikdy nemůže vzniknout nějakým centrálním dekretem nebo centrální manipulací.
 
Těch chyb je opravdu obrovské množství, a abych se přiznal, často jsem se zamýšlel nad tím, co je vlastně v Klausových krocích a opatřeních ekonomicky podstatné. S mnoha kolegy jsem se shodl, že nenacházíme nic!
Jiným nedostatkem je např. pojetí privatizace ve smyslu prodeje akcií státních podniků státem, aniž by stát měl jakékoli oprávnění s těmito akciemi manipulovat, protože nejsou ve státním vlastnictví. Přitom výtěžek prodeje nezůstává v podniku (člověk by logicky předpokládal, že účelem bude zvyšování národního kapitálu), ale je odčerpáván do státní pokladny, kde nemá absolutně žádnou funkci.
 
Nebo si vezměte prodávání drobných podniků v aukcích za hotové. Tedy opět - tam, kde je kapitál nejvíc potřebný, tzn. v malých obchodech, prodejnách, provozovnách, tam se odčerpávají úžasné sumy, které se odvádějí z místa, kde by měly fungovat, a převádějí se do centra, kde leží ladem. Z tohoto hlediska je malá privatizace jenom vhodným nástrojem na přepírání a záchranu špinavých peněz mafií, které tak získávají legitimitu. Kdyby šlo o člověka obyčejného, nenomenklaturního podnikatele, tak už po samotném zakoupení objektu zůstává bez kapitálu. A vypůjčit si u nás dnes kapitál je zoufalý problém, protože např. úrokové míry jsou často neuvěřitelně vysoké, i přes 25%! Ono zde v podstatě nejde ani o privatizaci, ale o zakoupení práva pronajmout si podnikání na dva roky, což je ve světě bezprecedentní. Aby někdo musel platit tak obrovské sumy za právo platit nájem! Jestliže mám platit nájem za nějaký obchod, maximum, co se ode mne může požadovat je, abych nájem platil vlastníkovi. Tady se jako první mělo provést zvlastnění těchto objektů, jejich převedení z rukou státu do rukou soukromých, aby nájemci už mohli spolupracovat se skutečnými vlastníky, od nichž by si mohli pronajímat dlouhodobě. A tak bych mohl ještě dlouho pokračovat. Klausova reforma je z mého hlediska uceleným balíčkem nedostatků!
 
Nedostatky, které jste vyjmenoval, jsou natolik závažné, že se přímo vnucuje otázka, zda se i průměrně vzdělaný ekonom může dopouštět podobných chyb neúmyslně, nevědomky...
Tato otázka je velmi závažná. Jde o diletantství, o naivitu, neschopnost... nebo je to výraz velmi promyšlené strategie, která nemá s neschopností nic společného? Nevidím do toho natolik, abych se na podkladě faktů mohl přiklonit k jedné nebo druhé verzi. Nicméně, ať už je blíže pravdě ta či ona, obě vedou ke zničení československého národního hospodářství a jeho převedení do zahraničních rukou. Obě verze jsou pro oběti této reformy nepřípustné. Třetí možnost tady, myslím, neexistuje.
 
Mohl byste charakterizovat současný stav našeho hospodářství v porovnání s jeho stavem těsně před listopadem 89?
Ať už máme podezření vůči statistickému úřadu jakákoli, přesto přichází s určitými údaji, které zcela jasně ukazují, že došlo k poklesu výroby o 25 %, což je v dějinách čs. ekonomiky bezprecedentní. Čili dnešní krize předstihuje krizi 30. let. Ve stavebnictví poklesla výroba o 35 %, a jsem přesvědčen, že v některých odvětvích až o 50 %. Ale i samotných 25 % je katastrofální pád v jakékoli ekonomice. Projevy tohoto stavu nejsou samozřejmě okamžité, ale jeho důsledkem je rušení, ničení a vybíjení výrobních kapacit jak v zemědělství, tak v průmyslu. A důsledkem ničení kapacit je zvyšování nezaměstnanosti. To vše jsou momenty, které teprve přijdou. Redukování kapacit se projeví tak za půl roku, za rok, kdy se ukáže, že výroby už nedokážeme dostat na původní úroveň. A co se týká nezaměstnanosti, ta se plně projeví také až na podzim, protože zatím u nás existuje víceméně skrytá nezaměstnanost, pro niž jsou charakteristické udělování dovolených, uvolňování na určitou dobu, apod. Prostě to ještě není ta čistá, konečná nezaměstnanost. Tuto problematiku lze uzavřít konstatováním, že od listopadu 89 došlo k velmi výraznému poklesu a ničení výroby, což lze bohužel připsat už onomu půldruhému roku. Nedá se to zvulgarizovat opakovaným odkazem na dědictví komunismu.
 
Bazarový výprodej národního majetku je klasickým, řekl bych nosným prvkem Klausovy ekonomické reformy. Za jakých předpokladů bude možné onen vyprodaný majetek získat zpět? Bude to vůbec možné?
Co se týká malé privatizace, tam určitá možnost návratu existuje, právě proto, že se jedná o již zmiňovanou dvouletou lhůtu pronájmu. Jestliže se do dvou let podaří přesvědčit parlament a veřejnost, že se jedná víceméně o ústavně ne zcela průhledný a čistý způsob privatizace, pak zde pořád ještě je možnost konečného převodu do skutečně soukromých rukou - vzhledem k tomu, že stát zůstává držitelem a nájemcem, a nejde tudíž o privatizaci jako takovou.
 
Co se týká velké privatizace - byť sice ještě nenastala, nese v sobě daleko větší nebezpečí. Když si vezmeme třeba případ Volkswagenu a mladoboleslavské Škodovky, u nich už návratnost možná není. Škodovka se Čechům nikdy nevrátí, ta už byla prodaná! A jestliže by se to mělo považovat za model - podle slov ministra Vrby a jeho poradce D. Arbese, znamenalo by to, že skutečně dojde k nezvratnému výprodeji velkých průmyslových celků do zahraničí. Prazdroj na sebe jistě nenechá dlouho čekat - a pak to půjde dominovým efektem.
 
Volkswagen získal výlučná práva na nákup 70 % akcií Škodovky do roku 1995, což znamená zajištění naprosté kontroly, a také, že se jedná už o německý podnik. Dalších 30 % akcií zůstává v rukou státu. Ten si může oněch 30 % buď ponechat a účastnit se jako státní holding ve spolupráci s Volkswagenem (vznikl by nám tady určitý státně kapitalistický podnik, což je neštěstí, protože to jsou přesně ty typy podnikové organizace, které známe z 30. let z Itálie a z Německa, abych tak řekl - státní fašismus) nebo je prodat veřejnosti prostřednictvím kupónů. Ovšem Volkswagen proti této druhé možnosti velmi vehementně protestoval a v již podepsané a potvrzené smlouvě si vyžádal formulaci, že dojde-li k odprodeji zbývajících 30% akcií do rukou našich občanů, že tyto akcie nebudou mít žádné volební právo. Budou tedy čistě finančními papíry - bez jakéhokoli vlivu čs. občanů na průběh výroby a investic pro Volkswagen. Prostě je to pryč a to, že to stojí na našem území, je spíše výsměchem tradicím národního kapitalismu v Čechách.
 
Navíc, co se týká pozemků, na kterých Škodovka stojí, došlo (i přesto, že nemáme zákony, které by to upravovaly a nemáme ústavu, která by se k tomu vyjadřovala, a nekonalo se také referendum) k udělení specifických výjimek a záruk pro Volkswagen, že ze strany soukromých držitelů nebudou jakékoli nároky na ony pozemky akceptovány. Jediný relativní „klad“ na tomto eventuálním modelu lze spatřovat snad v tom, že došlo alespoň k záchraně určitého počtu pracovních příležitostí pro naše lidi, které však nebudou ani vlastnické, ani ovlivňující, ale zcela námezdní. Tento počet se však může již za tři, čtyři roky libovolně měnit, zvláště v manažersko-expertní rovině, a to nahrazováním německými pracovníky.
 
Jak jistě víte, došlo i k odprodeji značky Škoda. K nezvratnému odprodeji za cenu asi 200 miliónů korun. Proti přání všech zaměstnanců Škodovky. Nedávno jsem slyšel pana Klause, jak říkal, že kdyby někdo chtěl prodat Plzeňský pivovar, byl by blázen.To signalizuje, že se chystá jeho odprodej do zahraničních rukou. Naši investoři, podnikatelé a zaměstnanci už NIKDY nebudou schopni vytvořit kapitál, kterým by mohli akcie Škodovky na volném trhu znovu nakoupit. Pak už půjde o obrovské ceny. Škodovka prostě zůstane navždy německým podnikem... (Jak jsem rád, že jsem se, alespoň pro historii, mohl rezolutně postavit proti.)
 
Existují nějaké podstatné rozdíly mezi ekonomickou reformou polského ministra financí Balcerowicze a naší reformou ministra Klause?
V podstatě se jedná o dvě úplně stejné koncepční metody, mluví se o Balcerowiczově-Klausově přístupu. Řekl bych, že koncepčně jde o jeden a týž proces, s tou výhradou, že není aplikován ve stejných podmínkách (v Polsku jsou poněkud odlišné od našich), a proto samotný průběh nemusí být zcela identický. Podstatnější rozdíl, který se projevuje v poslední době, spočívá v tom, že Poláci si mnohem víc uvědomují nefunkčnost Balcerowiczovy reformy.
Při nedávné Walesově návštěvě v Londýně jsem se dočetl, že polský prezident připravuje na období kolem 8. května 1991 televizní kulatý stůl, za který zasednou jak tzv. vládní, tak i opoziční ekonomové. Polsko má tu výhodu, že tam opoziční ekonomové skutečně existují. Walesa bude tuto výměnu názorů moderovat. V Londýně slíbil, že další kroky ekonomické reformy budou upraveny nebo celá reforma usměrněna podle výsledků této diskuse. Proslýchá se, že pokud výsledky kulatého stolu nedopadnou pro vládní ekonomy příznivě, je Walesa připraven zbavit se Balcerowicze: alespoň tento „reformista“ jistě nepřežije své prohřešky. V tom je velký rozdíl mezi Polskem a Československem. Přál bych si, aby stejný kulatý stůl uspořádal v brzké době i prezident Havel. Jak absurdní! Umíte si něco takového vůbec představit? Ani situace ve východním Německu nikterak nenasvědčuje, že by Němci chtěli ekonomiku bývalé NDR reformovat šokem.
 
Stejně jako politické i ekonomické pojmy zdegenerovaly postupem času do velice zkreslených představ a ona degenerace slouží k účelovému manipulování s veřejností. K nejužívanějším ekonomickým pojmům patří v současné době „inflace“ a „kapitál“.
 
Inflace se většinou definuje tak, že je v oběhu příliš velké množství peněz, resp. že je více peněz, než dostupného zboží. To znamená, že tím vzniká tlak na ceny a ty se zvyšují. Tato definice však vůbec nevysvětluje, proč je tak velké množství peněz v oběhu. Inflace je výsledkem nedůvěry obyvatelstva (hlavně spotřebitelských a podnikatelských vrstev) v hodnotu peněz - ve smyslu vhodných budoucích investičních příležitostí. Jestliže nemám důvěru v ekonomy, v zákony, ve vládu, jestliže nevěřím ničemu v této ekonomice, nebudu peníze ani investovat, ani je spořit, ale budu je co nejvíce a nejrychleji utrácet, protože mají hodnotu pouze v daném okamžiku a pro budoucnost je jejich hodnota nepodstatná. Jediným správným bojem proti inflaci není odčerpávání peněz, protože to jen dále zvyšuje nedůvěru, nýbrž vytváření investičních příležitostí, aby lidé poznali a pochopili, že výhodnější než okamžitě konzumovat je pro ně určité množství peněz uložit nebo investovat.
 
Pokud jde o kapitál: tradičně se za kapitál považují peníze, technologie a fyzické statky. Osobně se přikláním k názoru, že základní formou kapitálu jsou znalosti a vědění, jak s těmito penězi, statky, s technologiemi a podniky nakládat. A jestliže znalosti, které opět souvisejí s právními jistotami, chybějí - pak hromada peněz zůstane hromadou peněz a nestane se kapitálem. Kapitál je znalost, co s těmi penězi podniknout. Tím se peníze stávají kapitálem. Totéž lze říci o technologiích apod. Sebevětší půjčky, sebevětší finanční injekce a technologie, které jsou sice nutným předpokladem, ale při absenci hlavního kapitálu - lidských znalostí a umu - zůstanou mrtvé a neefektivní. Rozvoj znalostí, jako nejdůležitější formy kapitálu, se však u nás programově a náruživě zanedbává.
 
Naše čtenáře budou jistě zajímat ohlasy na Klausovu ekonomickou reformu v odborných zahraničních sdělovacích prostředcích. Jaké jsou vaše konkrétní poznatky?
Jak jsem již uvedl, Klausova ekonomická reforma vychází z principů Mezinárodního měnového fondu. To je víceméně finanční bankéřská instituce, jejímž základním cílem je stabilizace státu v tom smyslu, že stát bude schopen splácet půjčky bez velkých potíží. Řekl bych, že z těchto důvodů mezinárodní finanční a bankovnická veřejnost, zabývající se umísťováním spekulativního - tedy toho mrtvého kapitálu, tj. financí jako takových, hodnotí Klausovu reformu výslovně kladně, protože zaručuje, aby u nás mohla peníze alespoň krátkodobě umísťovat, se zárukami státu na jejich zhodnocení.
 
Co se týče skutečného kapitálu, toho živého, podnikatelského, toho, který jde přímo do podniku za inovací, za výrobním procesem, za výrobním programem - tak takový kapitál sem nepřichází. V těchto kapitálových podnikatelských kruzích jsou pohledy na Klausovu reformu mnohem méně příznivé a naopak - stížnosti se množí, protože podmínky pro zahraniční podnikatelský kapitál (na rozdíl od spekulativního) vytvářeny nejsou. Jde o to, abychom měli nikoli státní, ale plně soukromé podniky, které by, zcela bez ministerstva financí a bez ministerstva hospodářství, byly schopny - na základě projektů, licencí, myšlenek a nápadů - uzavírat samostatně smlouvy se zahraničními podnikateli a samy přitahovat zahraniční podnikatelský kapitál. K tomu u nás nedochází.
 
V poslední době vystoupil proti Klausově ekonomice velmi tvrdě i sám profesor Milton Friedman a na politicko-strategické úrovni i Henry Kissinger - specificky a jmenovitě proti způsobu, jakým je v Československu ničena ekonomika. Názory vůči Klausově reformě se na Západě vyvíjejí a postupně se začínají přiklánět na stranu její negace. Zklamal.

Zpět na Obsah knihy