O bezmocnosti mocných
NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB... Pohlednice z druhého břehu
 
Dnešní mocní jsou zřetelně bezmocní: nemohou pomoci, nevědí jak, neznají ani řešení, ani cesty, spoléhají již jen na impulsy vnější (Německo, NA­TO, EU, atp.), a s výjimkou tou­hy po penězích je opustily tak­řka všechny impulsy vnitřní. Ztratili kontakt s národem: ne­vědí, co se děje, nevědí ani, jak těžce se lidem žije, necítí jejich trápení, neumějí si představit, že by svou moc mohli ztratit. Vzrůstající pasivita občanů je proto hojivou mastí na jejich nejisté duše.
 
I když mocní svou pozici odvozují z české společnosti, jejich bezmocnost je jen jejich osobní a jim vlastní.
 
 
 
V roce 1989 to byli čeští li­dé, kteří na pár dní demonstro­vali moc bezmocných. Li­dé mají stále moc, i když ji dnes příliš neuplatňují. Dnešní mocní však svoji sílu ztratili, a to je nové. Bezmocnost moc­ných je viditelným symptomem vleklé choroby naší doby.
 
Proč občané, jediní zaměst­navatelé „mocných“, tolerují, snášejí a dokonce omlouvají je­jich neschopnost, prostřednost a bezmocnost?
Tato otázka mě dlouho trápi­la a vždy pro mne představovala ja­kési mystérium, něco nečeka­ného, pohanského a nepředví­datelného, obzvláště po 30 le­tech v americkém exilu.
 
Sebevědomě jsem očekával pravý opak: po 40 letech porobení, lhaní a zklamání to v Čechách ti „mocní“ již nikdy nebudou mít dobré, nikdo jim neuvěří: budou neustále testo­váni a „provětráváni“. Bez sku­tečného výkonu a viditelného výsledku se nikdo neudrží u moci déle než několik roků - uvažoval jsem logicky, pragma­ticky, po americku. Přiznám se, že tohle byla jediná závažná předpověď, která mi v ČR ne­vyšla.
 
Věděl jsem hned od začátku, od roku 1992, že v tomto jsem propadl, když jsem opakovaně slyšel „Někomu přece věřit mu­síme“, „Nepleťte lidem hlavy“, „Dokázali jsme, že to dokážeme“, „Více Kožených!“ anebo „Nechte to koňovi, ten má vět­ší hlavu“. Takový přístup k mo­ci bude nejen tolerovat, ale i podporovat slabé, neschopné, bezmocné, ale jinak bezohled­né a hrabivé, nebo jen „praco­vité“ a „hodné“ lidi.
 
Nedávno zveřejněné výsled­ky šetření pražské Agentury Gf K (komplexní analýza životní­ho stylu v ČR) mě zaujaly, pro­tože nabízejí vysvětlení, a tak snad i řešení. Češi se výrazně liší jak od všech ostatních zemí střed­ní a východní Evropy, tak i od evropských zemí vůbec.
 
V ČR převládá (41 %) typ loajálního, silně konformního, opatrného a konfliktům se vy­hýbajícího člověka, žijícího ve velkých městech. Je to největ­ší procento v Evropě (průměr 23 %). Nejblíže jsou nám Slo­váci (34 %), nejdále Rusové (1 %). Agentura píše: „Průměrný český občan je loajální člověk, bažící především po jistotě, proto se drží při zemi, vyhýbá se konfliktům a snaží se spolu­pracovat se svým okolím.“
 
Mladých, dynamických a při­způsobivých lidí s vysokoškol­ským vzděláním, zájmem o po­litiku a touhou po úspěchu má ČR (po Rusku a Slovensku) nej­méně: 12 % (průměr 19 %, ale Polsko 34 %).
 
Stejně málo máme i tzv. „vítězů“, tj. lidí riskujících, dravých, samostatných a usilujících o profesionální úspěch: pouhých 7 % (průměr Evropy 16 %). Starších lidí, kteří se bojí všeho nového, stýská se jim po starých časech a socia­lismu a jsou plně ponořeni do svých existenčních problémů, máme méně: 12 % (Evropa 26 %, ale Maďarsko jen 5 %).
 
Zato má ČR hodně pasiv­ních konzervativních typů, as­ketů s odporem ke konzumní společnosti, většinou důchodců: 28 % (Evropa 23 %, ale Rusko jen 5 %).
 
Ve všech kategoriích jsou Čechům nejblíže Slováci a nejdále Rusové. Proto jsme se asi se Slováky „rozvedli“?
Jak se z toho poučit? Mocní se dnes v ČR mohou spoleh­nout na opatrnost, loajalitu, op­timismus a konformismus většiny aktivních lidí. Mohou však těchto vlastností i podstatně zneužít, jako v polistopa­dové dekádě. Mohou s jejich pomocí zakrývat i ospravedl­ňovat neschopnost a neúspě­chy (viz trapný slogan „sociál­ního smíru“).
 
Je logické, že nelze měnit mentalitu národa: silně konfor­mní, loajální a nadmíru opatrní lidé mladší a střední generace dominují a budou dominovat čes­ké společnosti.
 
I s tím by se dalo pra­covat. Je pouze nutné svou lo­ajalitu, podporu a spolupráci nabídnout pouze těm, kteří „umějí“, mají výsledky, něco doká­ží a národ neokrádají. Bez ohle­dů se rozloučit s těmi, kteří ne­vědí, co dělají, nikam nevedou a žádnou moc neuplatňují. Pak by mělo být vše opět normální. (Zde se Čechoameričanovi ukazují ty jeho české spodničky: i já jsem spíše optimistický, loajální a podpůrný.)
 
Jinými slovy, vyhodit lumpáky a šibaly - a nenechat je vrátit se ok­nem. Vybírat pečlivě nově pří­chozí a nepřetržitě a tvrdě je testovat. Když „umějí“ a něco dokáží, pak je podpořit, spolu­pracovat s nimi a ukázat jim tu svou loajalitu, když už musíme. Když ale „neumějí“, pak pryč s nimi, čím dříve, tím lépe. Žád­nou „bezmeznou důvěru“ nikomu.
V žádném případě nemůže a nesmí národ své bezmocné mocné „milovat“, odpouštět jim, dávat jim druhou příleži­tost, nechat je učit se z vlastních chyb, nechat je „experimento­vat“ s lidskými životy, atd. Takové vlastnosti a hlásání „lásky“ k mocným prostě nepatří do politiky, ani do hospodářství.
 
Prostí lidé, občané a voliči, jsou ti skuteční mocní, ale mu­sí se podle toho chovat. Musí se naučit rozeznat zlé od dobrého, vynikající od pro­středního, hloupé od chytrého, výsledek od slibu a skutečnost od mýtu. S tím by se pak mělo dát pracovat.
 
New York, březen 1998

Zpět na Obsah knihy