Liberalizací proti monopolům?
NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB... Pohlednice z druhého břehu
 
Ministr financí ČSFR opět zdůraznil (v rozhovoru s časopisem Hospodářské noviny z 15. února 1991), že není třeba podniky demonopolizovat před liberalizací cen, ale že: „Je tomu přesně naopak, právě liberalizace je největším impulsem pro provedení demonopolizace.“
 
Toto šokující tvrzení, pronesené z platformy vrcholků ekonomického řízení, kdysi jedné z nejintelektuálnějších a nejkulturnějších zemí střední Evropy, ukazuje, že dnešní vedení ČSFR není ani schopno přiznat své chyby a poklesky, ale je plně odhodláno překrucovat teorii, praxi i zdravý rozum ekonomického myšlení a zkušeností.
 
To, že i kvalifikovaní ekonomové v ČSFR přecházejí podobná prohlášení bankovních úředníků a finančních expertů bez povšimnutí, se může jevit jako nevysvětlitelné a nepochopitelné, ale není tomu tak: jde o politiku, ne ekonomiku. Ekonomové, i když se málokdy shodnou na čemkoliv, se shodují - všude na světě - v jedné věci: v otázce monopolů a jejich chování.
 
Především, monopoly nemají nabídkovou funkci: určují si totiž ceny samy. Ludwig von Mises (v díle Human Action, Yale University Press, 1949 a 1990) píše:
 
„Za určitých podmínek mohou monopoly zvýšit své zisky omezením nabídky a prodejem za vyšší ceny za jednotku. Takto určené ceny, tj. monopolní ceny, představují hrubé narušení suverenity spotřebitele a demokracie trhu.“
 
Monopolistický podnik, ve snaze maximalizovat zisk, omezuje nabídku za účelem zvýšení ceny. Proto je celý civilizovaný svět dnes zajedno v omezování pohybu monopolních cen, aby k nežádoucímu omezení nabídky dojít nemohlo. Tedy, kromě ministra financí ČSFR.
 
Jestliže se dnes ještě najde stát, který by legalizoval monopolní ceny úmyslně a programaticky (tzv. „liberalizací“ cen), pak jistě nejde o opatření ekonomická, ale pouze o strategie politické. Liberalizace cen se nemůže nikdy stát „impulsem pro demonopolizaci“, ale právě naopak: vede pouze k upevnění monopolů tím, že legalizuje jejich „hru“ omezování nabídky při zvyšování cen. „Očesávání“ kapacit, tj. propouštění zaměstnanců, vyplývá z omezování nabídky a nemá nic společného s „restrukturalizaci“. Právě to země střední Evropy dnes potřebují nejméně. Von Mises uzavírá:
 
„Monopolní ceny jsou jediné ceny, za kterých je pro monopolistu výhodnější celkovou nabídku zboží omezit a ne ji rozšířit na vyšší míru, umožňovanou konkurenčním prostředím. Monopolní ceny jsou výsledkem úmyslného plánu (deliberate design) vedoucího k omezení obchodu i trhu.“
 
Ani teoreticky, ani prakticky tedy nelze rozbít monopoly tím, že by se jim prostě předalo cenové „hrací pole“. Sehrají to s vámi rychle, razantně a radikálně. Jediným důsledkem bude - a to nutně - méně zboží a vyšší ceny.
 
Žádný student ekonomie na kterékoliv americké univerzitě by nemohl přežít ani první ročník při podobné úrovni znalostí. Žádný ministr financí, kdekoli, by nemohl přežít nejen důslednou akci, ale ani prosté vyhlášení vládního programu faktické podpory monopolů. Volná tvorba cen jako „největší impuls pro demonopolizaci“ zůstává jednou z nejabsurdnějších proklamací pretendenta ekonomické vědy.
 
Jiným konzervativním ekonomem Nobelovy třídy je F. A. von Hayek, který píše (The Fatal Conceit, University of Chicago Press, 1988):
 
„Monetární instituce jsou ze všech spontánně vyrůstajících formací nejméně uspokojivě vyvinuté. Procesy výběru jsou zde omezovány více než kde jinde: výběr monetárních institucí evoluční soutěží je zamezen vládními monopoly, které konkurenční experimentaci (competitive experimentation) zcela vylučují.“
 
Tolik tedy von Hayek z Chicaga ve své nedávné práci „O chybách socialismu“ (The Errors of Socialism). Nejenže tzv. „liberalizace“ cen podporuje monopoly, ale sama může být prováděna pouze monopolními institucemi monetární politiky státu. Monopoly mohou vzkvétat pouze v silně centralizovaném státě a pod ochranou silně centralizovaných monetárních institucí.
 
F. A. Hayek pokračuje, dosti nemilosrdně:
 
„Historie vládního managementu peněz, kromě několika mála krátkých šťastnějších období, je historií ustavičného klamu (fraud) a podvodu (deception). V tomto ohledu se vlády ukázaly být mnohem nemorálnější než jakákoli soukromá instituce poskytující peníze ve volné soutěži… vládní monopol peněz by měl být zrušen.“
 
Monopol tedy podporuje monopol – a naopak.
 
Ministr financí ČSFR je tedy klasický etatista, centralista a ekonomický populista – vůbec ne tradiční „konzervativec“ či „pravičák“. Důležité je, co člověk dělá, ne co říká, že dělá. Vezměte např. jeho „očesávání“ přezaměstnanosti dekrety z centra:
 
„Tady je obrovský úkol centrálních orgánů, aby se pokusily napomoci tím, že při očesávání, či lépe zmenšování ne nutných (sic) počtů pracovních sil anebo zastavení (!) některých ekonomických aktivit bude zachován ten zbytek… Doufám, že centrum to bude dělat, teď už bohužel (!) ne centrum federální, teď už to výlučně dělají republiky.“
 
Málokdy byly ambice centrální státní kontroly zaměstnanosti a „ekonomických aktivit“ (v Německu v 30. létech?) vyjádřeny tak jasně, nesmlouvavě a neodvolatelně. Ministr zároveň potvrdil svůj zásadní nesouhlas s tzv. expanzivní koncepcí, zaměřenou na podporu potenciálně rozvojových programů, jako je tomu např. v (upadajícím?) Japonsku.
 
Je zřejmé, že ministr financí ČSFR je naprosto neschopen rozlišovat mezi krátkodobými a dlouhodobými časovými dimenzemi ekonomických problémů. Tím, že krátkodobé chyby (porušování logické posloupnosti privatizace → demonopolizace → liberalizace) a nedomyšlená, uspěchaná mechanická „opatření“ povyšuje na jakési stavební kameny dlouhodobé strategie, že odmítá své chyby, přestupky a poklesky jakkoli napravit – a raději mobilizuje politickou mašinérii na zajištění jejich dlouhodobé nezvratitelnosti - tím staví sebe i své politické podpůrce na morální okraj respektabilního ekonomického myšlení i praxe. V této zemi to tedy s pomocí komunistů jistě dotáhne daleko.
 
To, že bychom si nechali vzít plzeňské pivo, to by bylo (podle ministra financí) bláznovství a nikoho by to ani nenapadlo. To, že jsme si již nechali, anebo vbrzku necháme, vzít škodovku, baťovku, jablonecké sklo, tatrovku, atp., to je zřejmě jen úžasně racionální šachový tah provinčních „Chicago boys“?
 
Ministr financí uzavírá:
 
„Bohužel musím konstatovat, že taková osoba (tj. výrazně silný politik, který by chtěl vést, tvořit, budovat, řídit politickou stranu) tady není, a tím jsem vnucován do role, která mně ubírá času, klidu a všeho možného. Ale myslím, že jiné řešení prostě není.“
 
Tím je zodpovězeno vše, co zatím zodpovězeno nebylo. Váš ministr je prostý oportunista.
 
Jako ekonom, exulant, Středoevropan a Američan, zůstávám věrný učení von Hayeka, von Misese, Mengera, Schumpetera a Druckera: distancuji se tímto navždy od centralizovaného etatismu, ekonomického diletantismu a politické vulgarity.
 
Rudé právo, 5.3.1991
 

 

Zpět na Obsah knihy