O reformě v ČSFR
NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB... Pohlednice z druhého břehu

Nejsem kritikem reformy, ani vůdcem „antireformy“ (jak mě „zařadil“ ministr Klaus). Jsem kritikem té zoufalé katastrofální cesty k reformě, tzv. Jediné Možné Cesty, která k tržnímu hospodářství v ČSFR nevede a nepovede. Zavádí pouze hospodářství trhovecké, kombinované se systémy státní účasti na podnikání státně monopolního kapitalismu.
 
Ekonomické škody, napáchané od ledna 1991, budeme jen těžce napravovat. Že „lidem pletu hlavy“, to asi lze připustit. Jak komunistům minulým, tak hlavně těm dnešním „bývalým“, bylo a je tohle pletení hlav proti mysli. Nejraději by měli poslušné stádo OFcí, s hlavinkami čistými a propranými do běla.
 
Za to, že rozumím matematice a počítačům, jsem se nikdy nestyděl: kéž by takových v ČSFR bylo víc – trochu logického a racionálního myšlení by vůbec neuškodilo. Na VŠE jsem vystudoval stejný směr jako dnešní ministr hospodářství ČSFR. Navíc mám graduaci vyjádřenou stavovským titulem Master of Science (M.S.) v systémové analýze, výzkumu a ekonomii z university v Rochesteru, jakož i 25 let praxe na institucích, jako jsou Kolumbijská universita, Vysoká škola ekonomická v Kodani, Ústav pro vyšší studia v Bruselu atd. Jsem však již unaven z neustálého obhajování svého vzdělání proti lidem, kteří mají vzdělání pouze komunistické a jejichž zahraniční zkušenosti jsou tak povrchní, že jsou spíše ke škodě než k užitku této země.
 
V Československu ministři lidu předkládají všeliké grafické analýzy, které však mohou mít smysl pouze v plně vyspělém tržním hospodářství. Tyto teorie nemají k naší státně monopolistické ekonomice vůbec žádný vztah. Ukvapené a povrchní uplatňování učebnicových teorií ve zcela nevhodných podmínkách je výsledkem zmíněného neúplného a povrchního vzdělání a minimální zkušenosti. Například: nemá cenu stále protínat křivky funkcí poptávky a nabídky, když v monopolních podnicích funkce nabídky není vůbec definována: monopoly si přece určují ceny samy a nikdy se nezačnou chovat „tržně“. Pohyb cen neovlivňuje funkce nabídky a poptávky, ale právě naopak: posuny v poptávce a nabídce způsobují pohyb cen. V našich podmínkách nemůže dojít k žádné rovnováze mezi poptávkou a nabídkou: v ČSFR je poptávka permanentně neuspokojena, žádná rovnováha tedy nemůže existovat a prosté odčerpání peněz nic neřeší, protože výrobu nezvýší, ale naopak – drasticky a radikálně ji sníží, jak jsme dnes svědky. Když jsem se snažil na tyto hlouposti odpovědět, rovněž s použitím grafů, tak je Hospodářské noviny, Lidové noviny a vůbec všechny noviny (s výjimkou tuším Republiky) odmítly uveřejnit. Inu, jsou grafy a pak jsou grafy ministerské.
 
Nemám nic proti volnému trhu. To, co se u nás „buduje“, však není volný trh, ale státně zahraniční monopolistické hospodářství, připomínající Itálii dvacátých let (státní holdingy) a Německo let třicátých (státní diktát). Do Evropy se nemůžeme vracet, protože tam, kam míříme, tj. do dvacátých a třicátých let – tam už Evropa dávno není. Maximálně se můžeme otevřít budoucnosti a jako nová Evropa se s Evropou jednou setkat - budeme-li moudří. Hesla jsou metlou lidstva, a ta naše hesla – ta patří již tradičně mezi ta nejhorší. Jako to ODS: „Když ne s námi, tak s kým?“ – Brrr!
 
Monetární politika je vhodná pro jemné dolaďování (fine tuning) plně vyspělého a vyzrálého tržního hospodářství. Studoval jsem monetarismus čtyři roky přímo na univerzitě v Rochesteru. Friedmana jsem musel znát nazpaměť, stránku po stránce. Jde o monetární formu známé keynesiánské státní intervence do ekonomiky. U nás se uplatňuje jako restriktivní měnová, úvěrová a finanční politika omezování poptávky – tedy jako čirý nesmysl. V ČSFR je třeba pravého opaku: stimulovat nabídku, zvyšovat výrobu, zvyšovat produktivitu, uvolňovat mzdy, zbavovat se svěrací kazajky Mezinárodního měnového fondu. Monetární politika nikde nefungovala, ani v Americe ne. Je lépe uplatnit verzi Reaganovy „supply side economics“, tj. ekonomiku stimulace nabídky. Ale to je u nás jako házení hrachu na zeď…
 
Privatizace musí být přednostně spojena s demonopolizací a bez účasti státu. Privatizace nesmí být „malá či velká“, jako nějaká strana, ale musí být komplexní, podle celých ekonomicky návazných odvětví a oblastí. Privatizace v ČSFR musí přitáhnout zahraniční soukromý a podnikatelský kapitál (nikoli státní půjčky, upevňující pouze státní aparát), zaručit postupný převod vlastnictví na naše zaměstnance a manažery. Je třeba vytvářet národní kapitál a národní kapitalisty. Toho lze dosáhnout pomocí OTC (ownership transfer corporations), ale i pomocí ESOP, LSOP a tzv. úvěrových privatizací, jak se snaží např. doc. Čuba ve Slušovicích. Zatím však naráží jen na závist a nenávist, dva hlavní nepřátele tržního hospodářství, obzvláště v ČSFR.
 
Kupóny jsou bizarním nesmyslem maoistického či stalinistického naturálního přerozdělování vlastnictví: „patří to nám všem, tak si na to rozdáme papírky“. Ponechá-li si stát 30% akcií, pak kupónovým rozptýlením zbytku mezi nejširší vrstvy obyvatelstva si vlastně garantuje plnou kontrolu takto podivně „privatizovaného“ podniku. Držením kupónů se nevytváří vlastnický či zaměstnanecký vztah k podniku: většina lidí v tom bude vidět pouze možnost pro krátkodobou spekulaci. To, že každý občan bude mít v kapse papír, nic nezmění na volném pádu naší ekonomiky. Nejdříve jsem se domníval, že by to naši lidé neměli kupovat a že to nikdo nekoupí: neměli zájem, byli pasivní. Pak jsem s dozvěděl o rychlé, náhradní úpravě: když se to nekoupí, tak nová pravidla zaručují urychlenou a neomezenou nabídku akcií přímo zahraničním spekulantům. Jde tedy o státní výprodej statků, které státu nepatří, navíc bez jakéhokoli referenda. Například odprodání Škodovky, symbolu naší zašlé hospodářské slávy, mělo být schváleno občanským referendem, ne osobním rozhodnutím několika ex-komunistických ministrů.
 
Liberalizace cen za podmínek monopolů není liberalizací cen, ale státním povolením administrativního zvyšování cen pro státní monopoly. Ceny zde nejsou určovány nabídkou a poptávkou, zákazník nehraje vůbec žádnou podstatnou roli. Přestanou-li lidé kupovat, monopoly nesníží ceny, ale omezí výrobu (zlikvidují kapacity, propustí zaměstnance, omezí sortiment, sníží kvalitu), aby mohly ceny dále zvyšovat. Drobné, sporadické a dočasné snižování cen není výrazem fungování trhu přes noc. Je smutné, že takové drobné cenové poklesy se zneužívají k propagandistickému pokřiku, že trh „již funguje“. To je ovšem nesmysl. V monopolních podmínkách to ani jinak nejde. Monopol omezí výrobu a zvýší ceny – lidé sníží nákupy – monopol omezí výrobu a zvýší ceny – lidé sníží nákupy atd., pořád dokola. Ideální monopol by vyráběl jeden výrobek za biliónovou cenu pro svého jediného zbývajícího zákazníka – holdingový stát. Tím neříkám, že nastane hlad. Lidé si najdou cesty – černý trh, svépomoc, krádeže, tunely, paralelní ekonomiku, naturální výměnu, atp. To je ale spíše rozvojová země třetího světa, ne vyspělá tržní ekonomika. Navíc stát proti této zoufalé ekonomické sebeobraně spotřebitelů a občanů bojuje všemi prostředky, které má k dispozici.
 
Otázky půdy jsou velmi složité a nelze se k nim vyjádřit v několika jednoduchých větách. Jenom lidem vulgárním je všechno jasné, není pro ně co diskutovat a vše mohou řešit prostým škrtem pera. Přes nebezpečí zjednodušení a nepochopení je můj postoj následující:
 
Především: otázka restituce půdy je nediskutovatelná a musí být jednoznačně zaručena. Na druhé straně otázky, co s půdou dělat (zda ji obdělávat, prodat či vložit do družstva), jsou výsadním právem jedinců a jejich maximálně svobodná volba musí být zaručena. Jinými slovy: otázky transformace organizačních forem jsou v pravomoci jedinců a skupin, stát do toho nemá co mluvit. Půda bez lidské práce, lidských znalostí a lidského úsilí je ničím – prostým úhorem nebo monokulturou. Rozhodne-li se někdo půdu neobdělávat sám a nabídne ji k obdělávání druhým, pak musí přijmout členství v tomto společenství a uznat podílovou rovnoprávnost vkladů půdy, zařízení, práce, znalostí a peněz. Rozhodne-li se někdo půdu obdělávat sám, pak mu nesmí být bráněno v naturální restituci, i když odpovídající finanční náhrada mu může být nabídnuta. Družstvo by mělo takové samostatné podnikání podporovat a uzavírat s drobnými podnikateli obchodní smlouvy, pokud je to výhodné pro obě strany. Pouze stát v tom NEMÁ co pohledávat a už vůbec ne dotovat novopečené „drobné rolníky“ z politických důvodů. To je již absurdní divadlo à la Havel.
 
Nejraději bych v ČSFR viděl soukromé zemědělsko-průmyslové podniky autonomních a svéprávných jedinců-podílníků, jako je např. MOVA ve Slušovicích, tj. s plným právem osamostatnění (a tedy vystoupení) podle principu vzájemné ekonomické výhodnosti. Účelem všech by mělo být vyspělé a moderní zemědělství v ČSFR, ne ta či ona ideologicko-politická forma „návratu někam“ – hlavně zpátky a bůhví kam.
 
Týdeník Politika, 18.7.1991

Zpět na Obsah knihy