Nějaké nápady mám, ale jsou politicky neúnosné
NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB... Pohlednice z druhého břehu

Profesor Milan Zelený v rozhovoru pro Rudé právo o tom, proč je jako ekonom pesimista
 
Proč jste ze zprávy Ekonomic­ké komise OSN ve svém článku v RP 27. května neocitoval také ty pasáže, které chválí ČR a premiéra Klause za gradualistický, tedy umírněný přístup k ekonomické re­formě? Proč jste zamlčel, že Klaus není stoupencem, ale naopak kriti­kem šokové terapie - jak vysvětlil v RP 1. června náměstek ministra práce a sociálních věcí Janáček?
Protože jsem výrok V. Klause, uve­dený ve zprávě, již komentoval v led­nu a podruhé jsem již to, co považuji za nesmyslné, komentovat nechtěl. Citovat Klausův „gradualistický“ vý­rok jako doklad, že se šoková terapie přežila, pokládám za nešťastné, když jiné výroky a v zásadě i praxe svědčí o něčem jiném. Že Klaus není stou­pencem, ale kritikem šokové terapie, je skutečná novinka, kterou je zastírá­na skutečnost. Ale pan Klaus by se k tomu měl vyjádřit sám. Existuje to­tiž i jiná možnost.
 
Jaká?
Některé zveřejněné názory, napří­klad stanovisko toho Janáčka, by sku­tečně mohly znamenat odklon od šo­kové terapie. Potom je to složitá otázka. Musíme se pak ptát, proč jsme tou šokovou terapií tři roky pro­cházeli, proč zrovna dnes se máme odklonit, když se tolik škody naděla­lo právě rychlým, plošným, šokovým zásahem do ekonomiky. A proč by odklon měli dělat právě ti, kteří tak vehementně svou profesionální, poli­tickou a odbornou podstatu s šoko­vou terapií spojili? Jak je možné jim nyní důvěřovat, že stejně kompetent­ně, stejně odborně a stejně zapáleně budou pokračovat v graduálních pří­stupech? Poučili se snad z vlastních chyb?
 
Ale přece jen - nepřipadá vám trochu nefér vynechat při citaci ně­co, co se vám zrovna nehodí?
Je to obsáhlá zpráva a já toho vyne­chal víc. Jsou tam ještě, kromě Vábení Sirén šokové terapie dvě další kapito­ly o dopadech na občany, o deziluzi, kde se právě autoři pozastavují nad tím, že v Čechách je v tomto směru poměrně největší konsensus a sociální smír v porovnání s Německem či Pol­skem. Je problém, jak si to vysvětlit.
Pak je tam celá rozsáhlá kapitola, která se týká průmyslové politiky a aktivní role státu. Proč se nenapsalo, že jsem i tohle vynechal? Možná zde mají velký politicko-ekonomický problém, jak vlastně by svůj obrat stra­tegie vysvětlili a jak by jej politicky přežili.
 
Vy tedy nevylučujete zásadní obrat vládní hospodářské politiky?
Nevylučuji. Oni jsou totiž tím soci­álním smírem, který já považuji za umělý, tak uneseni, že ve své aroganci to možná zkusí, i když jen slovy. Zkusí přesahovat, pře­vzít myšlenky opozice a vydat je za své. Pak řeknou: „Teď je ta nejlepší doba a my jsme ti nejlepší pro prosa­zení oněch myšlenek“. Jestli jim to na­ši lidé koupí, tak oni se o to pokusí. A myslím, že kdyby se jim to podařilo, bylo by to velké neštěstí.
 
Ministr Dlouhý, ale z vládních kruhů třeba i náměstek Bratinka a koneckonců i premiér Klaus se nyní ostře kriticky vyjadřují na adresu západního protekcionismu. Co o tom soudíte?
Povinností každého státu je starat se o konkurenceschopnost, výkon a zdra­ví svých vlastních podniků. Není po­vinností státu starat se o jiné státy. Ministr Dlouhý nemá pravdu. Jestliže ČR zbrkle otevřel a vystavil neschopné nebo nezkušené, i když třeba talentované „boxery“, tedy české podniky, útokům profesionálů v ringu, je pozdě pokřikovat na toho silnějšího:,,Nemlať tak moc!“
 
Ale Vladimír Dlouhý přišel i s obranným heslem Kupujte české zboží!
To je přímé popření suverenity spo­třebitele. Já se divím, že toho Dlouhého lidé vůbec podpo­rují. Každý spotřebitel přece musí ku­povat tak, jak je pro něho výhodné, ne, jak diktuje propaganda. Zá­kladní problém je v tom, že české vý­robky musí být takové kvality, za ta­kovou cenu a tak výhodné pro spotřebitele, aby k žádné podobné propagan­dě docházet nemuselo. Obracet se na západní konkurenci a říkat „vy se mu­síte také reformovat, vy se musíte také otevřít podle nějaké ideologie, na kte­rou my jsme se upnuli“, je naivní a nebude mít absolutně žádný efekt.
 
Vládní koalice opozičním eko­nomům zhusta vyčítá, že pouze kri­tizují, a přitom nemají alternativu. Máte ji?
Člověk automaticky řekne: „Já bych to dělal jinak.“ Vtip je ale v tom, že šoková terapie byla postavena na zele­né louce socialisticko-státního systé­mu a my už nemůžeme alternativu tak­to čistě, z té zelené louky, postavit. To je totéž, jako kdyby někdo chtěl, abych mu postavil dům s červenou střechou a přivedl mě ke staveništi s kusem zdi. Stříká tam prasklá voda a nějací chlapi ji ucpávají. Když se ze­ptám, kde mají modráky, tak pokrčí ra­meny. A - postav nám dobrý dům s červenou střechou! To se na stavební fakultě neučí. To chce génia, který je schopen vzít rozkopanou parcelu, ně­jakou zvláštní intuicí odhadnout, co se tam vlastně stalo, a z toho všeho po­stavit dům, který nespadne. Tím vším chci říci, že situace je dnes jiná než v roce 1990, a zhoršuje se každým dnem. Jsem pesimista.
 
Alternativní řešení tedy nemá­te?
Nejde o řešení alternativní, ale následné, opravné. Nějaké nápady přece mám. Ale my už jsme ve velké míře jmění podniků roz­ptýlili do veřejnosti, mezi fondy, kde se vytrácí vlastnický motiv pro re­strukturalizaci. Otázkou je, jak to do­stat zpátky a převést na zaměstnanecko-manažerské týmy, které by dostaly od státu úvěr, koupily si podnik a pak to splácely ze zisků, mezd atd. Toto navrhuji. Ale mohlo by k tomu dojít jedině pod tlakem státních zásahů. Muselo by dojít k určitým renacionalizačním krokům, k zastavení kupónové privatizace. A to je, myslím, politicky neúnosné.
 
M. Hekrdla, Právo, 1993

Zpět na Obsah knihy