O privatizaci: K hospodářské obnově Československa
NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB... Pohlednice z druhého břehu

Výkonnost, soutěživost a spolehlivost podniků je všude na světě - za předpokladu jinak srovnatelných podmínek - přímo úměrná míře oddělení funkce vlastnictví od funkce zaměstnanectví.
 
Čím větší propast existuje mezi zaměstnanci a vlastníky, tím nižší je motivace zaměstnanců, iniciativa manažerů a pružnost organizace
 
Státem vlastněné, znárodněné a vládou řízené či regulované podniky jsou tedy na nejnižším stupni žebříčku efektivnosti. Oddělení vlastnictví od zaměstnanectví je za socialismu absolutní: nejenže se zaměstnanci na vlastnictví a kontrole nepodílejí, ale pravoplatný, zodpovědný a riziko nesoucí vlastník prostě neexistuje.
 
„Vlastnictví státem“ je tedy vlastnictví abstraktní, anonymní a tudíž nikomu neodpovědné - důležitá rozhodnutí zůstávají nutně v rukou nevlastníků: úředníků, byrokratů a politicky jmenovaných ředitelů. Jak kvalifikace, tak motivace těchto „místodržících“ jsou pro podnikové řízení zcela nedostatečné.
 
 
„Jak v rozvinutých, tak i v rozvojových zemích se privatizace ukázala být jedním z nejrevolučnějších vynálezů v nedávné historii ekonomické politiky.“ (S. H. Hanke, Privatization and Development, ICS, San Francisco, 1987)
 
Privatizace prostě označuje převod výrobních prostředků a řídících funkcí do soukromých rukou. Způsob a podmínky takového převodu se ovšem budou lišit v Anglii, v USA, v Tanzánii či v Československu. Výsledky však jsou velmi povzbudivé na celém světě: soukromí zaměstnanci, manažeři a vlastníci jsou mnohem efektivnější, kvalita jejich výrobků a služeb mnohem vyšší, výrobní náklady mnohem nižší než u kolektivního či státního vlastnictví, které dnes již propadlo na všech kontinentech.
 
Jediné, co může být horší volbou, je polovičatost, nerozhodnost, mixování systémů („třetí cesta“) a nespolehlivost opatření. O přednostech privatizace se dnes ve světě už nedebatuje, protože státní a kolektivní vlastnictví výrobních prostředků se ukázalo být spolehlivou cestou ke stagnaci, úpadku a společensko-politické apatii. Pro nás jsou důležitější otázky jiné: Jaký typ privatizace zvolit? Do čích „soukromých“ rukou prostředky převést? A podle jakého programu?
 
Mnozí si pod pojmem privatizace představují jakési státní „odznárodnění“ podniků a odprodej veřejnou nabídkou akcií a cenných papírů. Tento typ privatizace býval pro thatcherovskou Anglii. V USA, kde se státní vlastnictví a znárodňování neujalo, dnes probíhá vyšší stupeň privatizace: převádění veřejného vlastnictví akcionářů do rukou opravdu soukromých: tedy do rukou zaměstnanců, manažerů a podnikatelů. Ten druhý, americký typ, je tedy opravdovou a úplnou privatizací, zatímco typ anglický je prostě mezičlánek - poněkud opožděná a dnes již zcela zbytečná poklona veřejnému vlastnictví.
 
 
Procesy privatizace lze tedy znázornit následovně:
 
 
Naším úkolem v Československu, v zájmu zajištění prosperity, vlády našich věcí a kontroly rozhodování pro naše děti, je využít dnes zcela zvláštních a v podstatě neopakovatelných podmínek - vyhnout se onomu zbytečnému „prostřednímu článku“. Československý typ privatizace tedy může (a proto i musí) probíhat takto:
 
 
Již Joseph Schumpeter poukazoval na to, že ne všechny formy vlastnictví jsou si rovné ve svých schopnostech motivace, zaměstnanecké oddanosti a účasti a politické popularity. Veřejné vlastnictví, představované držbou vlastnických akcií a jiných papírů jednotlivci i skupinami nezaměstnanců, vede k motivaci a účasti mnohem nižší než soukromé vlastnictví vlastního domu, vlastního podniku či vlastního zaměstnaneckého místa.
 
 
Pro naše účely je důležité rozlišil tři základní formy vlastnictví:
 
  1. Státní či kolektivní: vlastníkem je stát či kolektiv, tedy abstraktní veličina, která je zastoupena byrokraty, aparátčíky a jmenovanými představiteli, tedy opět nevlastníky a nezaměstnanci. Výsledkem je zkostnatělost, nepružnost, korupce, nerozhodnost, nezájem, neúčast a používání neekonomických kritérií.
  2. Veřejné: vlastníky jsou specifické, právně definované soukromé osoby a skupiny - držitelé akcií. Akcie jsou volně dostupné a směnitelné na veřejných burzách cenných papírů. Vlastník tedy nemusí být - a obvykle také nebývá - zaměstnancem. Výsledkem je dávání přednosti zájmům nepřítomných akcionářů před zájmy zaměstnanců, krátkodobost investičních cílů a záměrů a převaha čistě finančních a monetaristických kritérií.
  3. Soukromé: vlastníky jsou převážně, a často i výlučně, zaměstnanci (manažeři, podnikatelé, účastníci, rodiny), jejichž akcie nejsou dostupné a směnitelné na veřejnosti přes burzovní spekulativní trhy. Účastenské akcie a podíly jsou dědičné a slouží k přímému odměňování podle zásluh a výše individuálního i skupinového zaměstnaneckého kapitálu. Výsledkem je odstranění konfliktu mezi vlastníky a zaměstnanci (a manažery), rozhodovací pružnost v zájmu zaměstnanců a dlouhodobý zájem o prosperitu podniku a místní komunity.
Soukromé vlastnictví účastenské zaměstnanosti je tedy jediné, které vlastnicko-zaměstnaneckou propast plně odstraňuje (vlastník ↔ zaměstnanec).
 
 
Největší chybou je nedostatečné rozlišení veřejného vlastnictví od vlastnictví soukromého. Největším zločinem by bylo tento rozdíl úmyslně a vědomě národu zamlčovat. Masový odprodej státního vlastnictví státní veřejnou nabídkou akcií je v Československu nepřípustný z následujících důvodů:
  1. Naši občané nemají dostatečné úspory směnitelných valut, aby se mohli transakcí přímo zúčastnit. Podniky jdou tedy přímo do rukou zahraničních investorů, spekulantů a bývalých členů komunistické nomenklatury.
  2. Nabídky akcií na veřejném trhu jsou sice možné na Západě, kde jsou takové trhy spolehlivé a existují již dlouhou dobu. V Československu podobný trh cenných papírů ještě není a dlouho nebude. (Z prostého „otevření burzy“ ještě nevyplývá existence trhů s cennými papíry.)
  3. Odprodej státního vlastnictví a nabídku akcií může z právního i mravního hlediska schválit pouze jejich pravoplatný vlastník. V případě Československa to může být pouze lid prostřednictvím přímého referenda; nikdy jmenovaní úředníci, dosazení ředitelé či samozvaní rozhodovatelé ve jménu státu.
  4. Tisíce zákonných majitelů a akcionářů komunisty zkonfiskovaných, a dnes tedy „státních“ podniků a obchodů, dosud žijí v zahraničí i doma. Bez účasti původních podílníků a vlastníků a spravedlivého vyrovnání s nimi, nelze nastoupit cestu k trvalé mravní obrodě národa.
Tendenci k odprodeji státního vlastnictví do cizích či nepravoplatných rukou budou projevovat hlavně skupiny, které je sice nevlastní, ale z různých důvodů dosud arbitrárně a nepravoplatně kontrolují. Oddělení vlastnictví od kontroly bylo vždy výsledkem bezpráví a většinou vedlo k ekonomickému či společenskému úpadku.
 
 
Za socialismu je vlastníkem stát (tedy nikdo), ale kontrolu mají politicky jmenovaní úředníci, což je extrémní typ oddělení vlastnictví od kontroly. Fašismus sice soukromé vlastnictví zachoval, ale kontrolu převzal stát. Systémy, které ještě dnes experimentují s formami soukromého vlastnictví pod kontrolou a diktátem státu, mají k fašismu jen krůček a jejich proponenti by měli být včas a bezpečně odvoláni.
 
Jugoslávie (v jednom z opravdu nelogických „experimentů“ socialismu) ponechala vlastnictví v rukou státu, ale kontrolu předala zaměstnancům: výsledky všichni známe a bude dlouho trvat, než se důkladně a rychle zruinované hospodářství vůbec vzpamatuje. (Ještě déle bude trvat, než postkomunističtí ekonomové pochopí rozdíl mezi jugoslávskou „samosprávou“ a americkým ESOP.) Kontrola bez vlastnictví (tedy bez odpovědnosti a rizika) je prostě sebevraždou.
 
Jediné dva systémy, které neoddělují kontrolu od vlastnictví programově a ostře, jsou systémy veřejného a soukromého vlastnictví západního typu. Ale pouze jediný systém -soukromé a účastenské podílnictví zaměstnanců - spojuje vlastnictví a jeho kontrolu organicky a úplně.
 
Podílnické účastenství zaměstnanců a občanů místních komunit tedy představuje téměř ideální spojení vlastnictví, zaměstnanectví a kontroly, spolu s účastí místních přírodních i lidských ekosystémů. Jde o systém s hlubokými středoevropskými kořeny, u nás úspěšně praktikovaný Tomášem Baťou ve Zlíně.
 
Je zcela samozřejmé, že proces účastensko-podílové privatizace nebude v současném Československu bez problémů. Proto je třeba, aby jej řídili lidé vzdělaní, znalí světových trendů a hlavně: znalí ekonomické vědy a praxe volného trhu.
 
Je v přirozeném zájmu příslušníků komunistické nomenklatury, ředitelů, administrátorů, „místodržících“ a za komunismu „vzdělaných“ ekonomů, aby se jimi kontrolovaná státní vlastnictví prodala rychle a veřejně, protože pouze oni a jejich zahraniční poradci, partneři a mecenáši se pak mohou do správních rad jmenovat a takové „volné“ akcie získat.
 
(Netvrdím, že všichni zahraniční investoři jsou „supi“, kteří by chtěli našemu hospodářství uškodit - naopak, jejich zájmem je a musí být co nejrychlejší zhodnocení jejich vlastních kapitálových vkladů. Spíše jim naši dosud kontrolující „supové“ komunistické nomenklatury a jejich administrátoři předhazují národní sousta, která jim nepatří a která nikdy nevlastnili.)
 
 
Tyto zájmové skupiny lze rozpoznat podle jejich opakovaného zdůrazňování nutnosti obětí (tedy obětí dělníků, rolníků a zaměstnanců), nevyhnutelnosti inflace a nezaměstnanosti (kdo bude propouštět?) a potřeby zavírání ztrátových provozů a podniků (kdo je bude zavírat?).
 
[Poznámka: politika „šoků“, inflace, nezaměstnanosti a bankrotů vyplývá ze staré svěrací kazajky socialistického myšlení. Například, je-li podniku státem určeno vyrábět výhradně jen ledničky, pak se zdá přirozené, že v zájmu snížení nákladů a zvýšení produktivity je třeba propouštět. Tento nesmysl příkazového hospodářství se ve světě již přežil. Továrna - to jsou přece hlavně lidé a jejich znalosti, stroje, prostory a zákaznické vztahy: vlastníci-zaměstnanci se mohou přece rozhodnout vyrábět nejen ledničky, ale třeba i přenosné minichladničky do automobilů, vinné sklípky, plynové rošty na grilování atp. Pak již samozřejmě propouštět nikoho nemusíte. Obzvláště ne na příkaz státu.]
 
Dalším problémem účastensko-podílové privatizace bude překonání dědictví socialistické nerovnosti a nerovného rozdělení výsledků práce. Prostí lidé v Československu přes čtyřicet let platili zbytečným úsilím, nízkou životní úrovní, zničeným zdravím a nízkými platy. Jejich přirozené podíly jsou tedy vloženy do všeho, co ještě má v Československu nějakou cenu či hodnotu.
 
Je tedy společensky a lidsky mravné, aby se tyto zbytkové statky a hodnoty dostaly do rukou cizích spekulantů, vulgárně zbohatlých přisluhovačů režimu a příslušníků komunistické nomenklatury? Jistěže ne.
 
Je však podobně spravedlivé a mravné, aby se tytéž statky dostaly do rukou zaměstnanců? Zde jde o otázky velmi složité a jejich řešení musí být komplexní. Všichni dělníci se podíleli (pomocí podpor, subvencí, daní a nízkých platů) na financování mnohých státních podniků a institucí: jistě by nynější přímí zaměstnanci neměli získat všechny výhody podnikového vlastnictví výlučně.
 
V řešení tohoto problému se projeví pravá mravní hodnota národa. Privatizace musí být postupná a založená na skutečné a dlouhodobé kapitalizaci úsilí a inovacích zaměstnanců. Jinými slovy, zaměstnanci se kapitalisty mohou stávat jen postupně, podle výše a hodnoty svého úsilí a vkladů; ne přes noc a ne „zadarmo“. Při výchozím rozdělení podílů se tedy musí vycházet z celkové doby zaměstnání a průměrné výše (hodinové) mzdy či platu odborných pracovníků.
 
Silně a dlouhodobě subvencované podniky s vysokým kapitálovým obsahem musí nabídnout odpovídající část svých akcií domácí, obvykle místní občanské veřejnosti. Zaměstnanecko-občanské koalice podnikového účastenství jsou nejlepší zárukou spravedlivějšího ekonomického rozdělení a současně i zárukou ochrany prostředí. Zaměstnanci a místními občany vlastněné podniky zaručí iniciativu a motivaci v rozvoji prosperity vlastního ekonomicko-společenského ekosystému.
 
 
Hlavní otázkou by zásadně nemělo být, zda pomalu či rychle nebo postupně či pomocí „šoků“. Jediné, co platí: zda postupujeme správně a cílevědomě nebo nesprávně a chaoticky. Radikalismus a rychlost jsou nesmyslem na nesprávné cestě, stejně jako gradualismus. Jsme-li však na cestě správné, pak je nejlépe začít pomalu, přesvědčit sebe i všechny spolucestující spolupracovníky a spoluobčany, že opravdu na správné cestě jsme a že všichni víme, kam jdeme, proč a jak. Pak ale, po tomto poznání - plným tempem vpřed!
 
To vše jistě není příliš složité a navíc to vyplývá ze zdravého selského rozumu. Bohužel, zdravý selský rozum nám dnes ve střední Evropě chybí nejvíce. Nutné fáze úspěšného procesu a postupu privatizace, založené na bohatých zkušenostech moderního světa, si můžeme stručně shrnout do malého programu:
 
  1. Než vůbec začneme přemýšlet o vlastním plánu privatizace, musíme vytvořit ekonomické a společenské prostředí, které je pro soukromé vlastnictví vhodné. Začít je třeba ústavou, zákony, justicí, soustavou daní, zárukami a spolehlivou vládou demokratické koalice: atmosféra důvěry, stability a rozhodovací kompetence je základem a předpokladem úspěchu.
  2. Začněme vážným a důkladným vzdělávacím projektem: informacemi, názornými demonstracemi a příklady pro nejširší veřejnost. Lidé musí rozpoznat přednosti privatizace a pochopit její plný dopad na jednotlivce, rodinu i podnik.
  3. Zorganizujme přípravu a výuku armády nutných technických specialistů privatizace - co nejrychleji a na co nejvyšší možné úrovni: právníci, smluvní odborníci, finanční specialisté, daňoví experti, organizační poradci, atd., jsou nezbytní pro úspěšnou privatizaci. Takové vážné věci nesmíme ponechat politikům.
  4. Zvolme některé cílové podniky a instituce (u nichž jsou problémy minimální a úspěch zaručen) pro urychlenou privatizaci. Soustřeďme se nejdříve na příklady a zkušenosti úspěchu a ponechme si největší, nejdůležitější a nejproblematičtější podniky až na později.
  5. Zvolme metody a strategie, které nám umožní identifikovat a maximalizovat politickou podporu zájmových skupin. Vždy bude existuje skupina, která danou cílovou privatizaci podpoří, a tu je třeba využít; vliv odpůrců z řad komunistické nomenklatury je třeba neutralizovat, přesvědčit - nebo je prostě vykoupit.
  6. Cílový podnik musí být k privatizaci připraven, případně i přímou výchozí investicí ze státní pokladny či z bankovní půjčky. Mnohé podniky prostě nejsou pro soukromé investory přitažlivé: je třeba je vylepšit a vytvořit předpoklady pro budoucí zisky, případně i ukázkou zaměstnanecké svépomoci. Ne je nechat vytunelovat a rozkrást.
  7. Nespěchejme s ukvapeným zrušením zvláštních zaměstnaneckých privilegií a jistot existujících ve státních podnicích. Nepotřebujeme opozici a vzdor, ale dobrovolnou a kolegiální spolupráci všech zaměstnanců. Později bude možné zvláštní privilegia omezit či dokonce vyplatit.
Jedním z nejúspěšnějších podniků v USA je dnes Lincoln Electric Co. v Clevelandu (Ohio). Jeho 3000 dělníků mají nejvyšší mzdy na světě, za posledních padesát let nebyl ani jeden zaměstnanec propuštěn, mezi dělníkem a ředitelem existují pouze dva stupně odpovědnosti, a zaměstnanci sami vlastní většinu podnikových akcií. Podnik zaručuje trvalé zaměstnání a manažeři jsou odpovědni za vytváření a rozšiřování nových pracovních příležitostí pro zaměstnance. Nikdo nesmí být propuštěn z ekonomických důvodů. Dělník je vždy na prvním místě, zákazník podniku hned na místě druhém. Pak teprve přijdou místní komunity a jejich obyvatelé. Úplně nakonec nepřítomní akcionáři, kteří si koupili cenné papíry pouze za účelem pasivního příjmu a spekulace. Čistý to Tomáš Baťa! Je zřejmé, že jednou by každý podnik v Československu mohl vypadat jako americký Lincoln Electric. Kdyby...
 
Národní politika, září 1990

Zpět na Obsah knihy