Není to jedno!
NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB... Pohlednice z druhého břehu

Bavorský ministr zahraničí dr. Max Fischer řekl v rozhovoru pro Rudé právo letos 3.10.: „Myslel jsem, že malá privatizace přispěje k tomu, aby v Československu vznikl střední stav, malí podnikatelé, vrstva řemeslníků. Ale to nevidím. Mnohé je skupováno pomocí „černých peněz“ a nastrče­ných osob. Ministr Klaus mi řekl, že je mu jedno, odkud přišly peníze na malou privatizaci.“
 
Není jedno, komu patří kapitál, není jedno, zda vyrábíme potato chips nebo computer chips (bramborové lupínky nebo počítačové čipy), není jedno, odkud přicházejí peníze, ať už jdou na cokoli, není jedno, zda se postavíme za politiku rozvojovou či restriktivní, není jedno, zda se náš stát rozpadne, a není jedno, kdo nám vládne, protože vládnout si musíme sami.
 
V ekonomice, politice, i v životě - nic není jedno. Rád bych ale rozvedl, proč není jedno, komu patří kapitál. Socialisté tvrdí, že zdrojem bohatství je práce. Proto je socialistům jedno, kdo a který kapitál vlastní. Důležité je, že dělníci vlastní práci, kterou mohou pronajímat a prodávat vlastní­kům kapitálu. Praxe moderní kapita­listické společnosti však neustále dokazuje, že neroste produktivita práce, ale hlavně produktivita kapitálu. V technologických společnostech se odhaduje, že kapitál přináší až 90 % zisku a práce jen 10 %. Moderní pod­niky jsou kapitálově intenzívní, ne pracovně intenzívní. Vlastník kapitá­lu není pasivní rentiér, ale kapitalizovaný pracovník.
 
 
Proto není jedno, kdo vlastní kapi­tál. Není jedno, zda se staneme zemí námezdníků, kteří nevlastní nic jiného než svou levnou práci. Osudu třetího světa se vyhneme pouze tím, že bude­me vlastnit kapitál a všichni naši zaměstnanci se stanou kapitalizovanými pracovníky. Lidé, kteří nemají vlastnictví ani naději je získat, lidé kteří mají pouze svou pracovní sílu a volební právo, takoví lidé dříve či později využijí demokracii k jedi­nému cíli - přivlastní si vlastnictví druhých. (Budou krást.) Proto je nutné, nejen v zájmu vytváření bohatství, ale přede­vším v zájmu zachování demokracie, aby lidé vlastnili kapitál.
 
Ale ne papíry, ne kupóny někým při­dělené, nýbrž kapitál odpovídající jejich vlastní práci, úsilí a iniciativě. Jen tehdy se stanou moderními kapitalizovanými pracovníky, nikoli spekulanty, kteří se budou snažit co nejrychleji a co nejvýhodněji zbavit svých papírů. Proto musí zaměstnanci vlastnit kapi­tál, nebýt pouhou námezdní pracovní sílou. Jinak bohatství tohoto světa unikne nejen jim, ale - a to je nejdůle­žitější - i jejich dětem. Skončí ve hernách, v sazkách, kasinech a loteriích.
 
Když politici a ekonomové rozhodují o těžkých a zdánlivě neřešitelných problémech - zda prodat, předat či vyprodat, měli by vždy sáhnout právě po tomto neomylném kritériu: Je naše rozhod­nutí dobré pro naše děti? - Protože jest­liže není, pak není dobré ani politicky, ani ekonomicky, ani morálně. Náprava křivd minulosti, restituce a medaile pro odcházející generace, to je jistě morální. Hlavním cílem ovšem musí být naše národní budoucnost, plná „restituce“ těm, kteří budou platit za naše hříchy, za naše sobecká rozhod­nutí, za zadlužení těch, kteří se ještě nemohou bránit. Jinak se snadno může stát, že svým dětem předáme pouze právo nechat se najmout kapitalisty se jmény cizími, ale i nám blízkými.
 
 
Jsem si jist, že nic z toho nemůžeme dosáhnout tzv. kupónovou privatizací à la ČSFR. Chci varovat držitele kupó­nů, že si nekoupili podíl na bohatství, ale zaplatili kasinový poplatek do loterie, za právo hrát vysoce riskantní hru. The Economist z 21. 10. cituje jednoho z otců čs. kupónové privatizace D. Třísku: „Bude to Divoký západ. Bylo tomu tak v Americe ve 20. letech, proč ne tady?“ - Já žiji v Americe víc než čtvrt století a vím, že ve 20. letech v USA žádný Divoký západ nebyl. Byla to éra, která skončila hlubokou ekono­mickou krizí. Takovou urážlivou hloupost jsem již dlouho neslyšel.
 
Dostalo se mi od některých vládních činitelů v Praze, v souvislosti s mými kritickými připomínkami ke způsobu, jakým se v Československu provádí transformace ekonomiky, různých nálepe­k - byl jsem prohlášen za neekonoma, socialistu i neuspělého v zahraničí. Nemíním s těmito výpady polemizo­vat. Jsem ale zvědav, kdy bude za socialistu prohlášen nositel Nobelovy ceny za ekonomiku prof. Merton Miller z chicagské univerzity, který před riziky, jež přinese použití kupónové metody při absenci kapitálového trhu v ČSFR, varoval 25. října přímo v Praze. Nebo jiný americký ekonom Michael M. Weinstein. Ten v New York Times z 9. října, pod titulkem „Praha riskuje zklamání“, popsal absurdní divadlo z Kafkovy Prahy.
 
Po vysvětlení kupóno­vé privatizace se obrací na americkou veřejnost: „Jste zmateni? Nejste sami. Když jsem se vyptával na podrobnosti plánu, žádní dva úředníci mi neposkyt­li stejná vysvětlení.“ Kafka se do Prahy vrátil a píše tam svůj magnum opus.
 
Chicago Tribune z 22. října otevírá článek s titulkem „Československá honba za reformou je nebezpečný volný styl“ citací vulgárního výroku mluvčího ministra financí ČSFR Ivana Svítka, který jiného čs. ministra ozna­čil za totálního idiota. Vyjadřovací nekulturnost nejvyšších čs. kruhů je tak šokující, že se k Svítkovu prohlá­šení autor článku ještě několikrát vrací. Zakladatel washingtonské firmy PlanEcon, ekonom českého původu Jan Vaňous, v témž listě tvrdí: „Je to chlívek. Může se jim sice podařit eko­nomiku zprivatizovat, ale bude to zmasakrovaná ekonomika. Je to tam Divoký západ. Klaus a jeho pomocníci se s pohrdlivou arogancí dívají na kohokoli pod nimi. Manažeři jsou pro ně pouze nekompetentní nebo zko­rumpovaní.“
 
Je opravdu jedno, co si o čs. reformě myslí renomovaní, v celém světě uznávaní odborníci? Je jedno, že ztrácíme podporu nejlepších ekonomů čs. původu, kteří opět říkají „oni“ a o vlasti se vyjadřují jako „tam“? Ne všichni: Klaus si našel duchovního otce kupónové privatizace a šokové teorie v J. Švejnarovi. Myslím si však, že to přesto jedno není.
 
 
Možností, jak na privatizaci v Čes­koslovensku, je samozřejmě víc. Mnohé z nich byly vyzkoušeny v řadě zemí. Já sám jsem pro metodu zaměstnanecko-manažerské privatizace systé­mem ESOP. Její podstata je v odborných kruzích dostatečně známa a vysvětlovat ji zde by bylo nad rámec tohoto článku. Nemohu ale nereagovat na nedávné tvrzení ministra financí a místopředsedy federální vlády V. Klause, otištěné v Hospodářských novinách: „Ekonomická teorie skuteč­ně mnohokrát jasně ukázala, že firma, jejímž vlastníkem jsou zaměstnanci, se nechová racionálně. Musím trochu autoritativně říci, že v ekonomické vědě jde o vyřešenou otázku.“ Jaká autorita? Jako americký profesor, který vyučuje podnikové řízení na světových univerzi­tách více než 25 let, nemohu vyjádřit než údiv. Ne nad tím, že tato ignorance byla vyslovena, ale nad tím, že byla otištěna a přijata ekonomickou veřejností v zemi odkazu Tomáše Bati. Tady ale jsou jakákoli slova marná. Tak snad několik čísel: V roce 1975 bylo v USA 1601 ESOP plánů, pokrývajících 248 000 zaměstnanců. V roce 1990 už je to 9780 plánů a 11 271 000 zaměstnanců. Ze sta nej­větších amerických ESOP firem vybí­rám pouze ty, které by mohly být známy v ČSFR: Kroger Co. (178 000 zaměstnanců), J. C. Penney Co. (177 000), McDonnell Douglas (127 000), Rockwell International (108 000), Grumman Corp. (32 000), Avis, Inc. (13 500). Další výčet by ukázal, že zaměstnanecké vlastnictví se uplatňuje u všech typů podniků a institucí, od nemocnic, konzultačních firem a bank až po tiskárny, železárny a elektrárny.
 
Někteří čs. činitelé jako součást obrany kupónové privatizace říkají: Co s lidmi, kteří nepracují v žádném privatizovaném podniku? Ale podniky a instituce přece mohou být privati­zovány do zaměstnaneckého vlastnic­tví s akciovou účastí státu a stát může své akciové podíly nabídnout vrstvám nezaměstnanců uspořádaným a důstoj­ným způsobem, ne ponižujícím roz­poutáním „Divokého západu“ kupónové privatizace. Neskončí to všechno jen prostým rozkradením a úlitbou peněz na tropické ostrovy?
 
 
Na závěr si dovolím jednu osobní poznámku. Já jsem „baťovec“. Vždy jím budu a nikdy se nepoddám nomen­klatuře státního kapitalismu. Podniky patří zaměstnancům - ne masám, šlechticům, mafiánům či kafkovským politickým ministeriátům. Vlastnická angažovanost, dlouho­dobý výkon podniku, účast obcí a zemí jsou základem ekonomiky i eko­logie. Vše ostatní je krutá, nemorální a diletantská hra na trh, kasino Třísků tohoto světa. I v ČSFR by měla priva­tizační schémata vycházet z principů lidské důstojnosti, z respektování jedince i rodiny, z úcty k dělníkům a zaměstnancům. Zda se tyto principy v Československu prosadí, to vůbec není jedno.
 
Rudé právo, 13.11.1991

Zpět na Obsah knihy