O vztahu obecní a podnikové samosprávy
NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB... Pohlednice z druhého břehu

Jakýkoli moderní politický program musí být komplexní (zahrnující otázky ekonomické a společenské), nevýlučný (apelující na všechny občany ČSFR) a nadstranický (vyplývající z požadavku přímé demokracie). Za omezenějších programových okolností může dané hnutí rychle vyčerpat svou programovou dominantu. Otázky samosprávy měst, obcí a okresů nemohou být odděleny od samosprávy podniků, pracovišť a jedinců.
 
Samospráva znamená, že rodina, obec, podnik, okres i země mají právo i povinnost žít z vlastních prostředků. Stát vytváří a znovuvytváří ty nejlepší podmínky pro rozšiřování a prosperitu samosprávných celků. Stát se tedy nezabývá zastaralým přídělovým a přerozdělovacím hospodářstvím, nedegraduje schopnosti a inteligenci občanů, nemanipuluje ceny a nezasahuje z politického centra do rozhodování podniků a do životů lidí.
 
Samosprávné celky musí ve spolkovém svazku navzájem soutěžit ve službě svým občanům, a proto musí mít na vedoucích místech pouze ty nejlepší lidi a odborníky, nikoli ty nejneschopnější a nejohebnější politické lokaje. Samospráva není založena na politice a v samosprávných místech nelze tolerovat cizopasení politických „buněk“ stranického centra. Obecní samospráva umožňuje integraci průmyslu, zemědělství a obcí za základě vzájemné kapitálové účasti, podpory a spolupráce, s cílem směřovat k vytváření soběstačných a konkurenceschopných podnikových či obecních ekosystémů. Oddělování průmyslu od zemědělství, podniků od obcí, výsledků od úsilí a rozhodování od vlastnictví, jsou tradiční (a často tragické) příčiny umožňující rozšiřování prostoru pro státní intervenci a politickou manipulaci. Principem samosprávy musí být integrace všech výše uvedených oblastí, jinak jde o samosprávu neúplnou a dílčí, tedy o samosprávu nespolehlivou a neefektivní.
 
 
 
Průmysl a zemědělství se v moderním světě sbližují: čím jsou rolníku pozemky, tím musí být dělníku podnik a stroje. Odborné vědomosti a řemeslná zručnost jsou dnes podstatou obou hospodářských činností - průmyslová i zemědělská výroba jsou závislé na obci, zejména co se týče pracovních sil a kvality zaměstnanců. Obec je závislá na svých podnicích ve smyslu ekologickém, společenském a ve smyslu kvality života. Je tedy čas integrovat tyto funkce a vytvářet tak samosprávné ekosystémy rolníků, dělníků a občanů.
 
Každá obec v Československu by se měla snažit stát se obcí, kam lidé z celého světa rádi jezdí a jejíhož uspořádání, služeb, prosperity, pohody a krásy si váží. Silné obce znamenají silný stát, silní starostové, ředitelé a předsedové znamenají nezávislost na centru a spokojenost obecního žití. Je proto třeba vycházet ze samosprávných celků, z mikrostruktur a z mikroekonomiky – je třeba zlomit ten nešťastný mandát daný malé skupince makroekonomických manipulátorů, monetaristů a ekonomů národního socialismu.
 
Každá samosprávná obec je založena na veřejném účetnictví Baťova typu, srozumitelném všem občanům (má dáti – dal).
 
Vztah státu ke krajům a krajů k obcím musí být – v kontextu zmíněného vytváření podmínek – vztahem starostlivého otce k dětem, nikoli vztahem arogantního politického nepřítele či vykořisťovatelského ministerského rady.
 
Rozpočty se musí vybudovat na osobnostech a už nikdy nesmějí být anonymní.
 
Samospráva bez telekomunikace je fikce. Telefony, faxy, xeroxy, rádia, počítačové sítě, dopravní systémy, pošta, televize, noviny apod., jsou krví obecní, podnikové i zemské samosprávy a nesmějí být delegovány do „centra“. Samospráva je založena na informacích, znalostech a umu.
 
Žádná obec v ČSFR nesmí být založena na přídělech, prosebnictví, peticionářství, almužnictví, dotacích a podporách. To vede pouze ke korupci. Obce nemohou fungovat v naději, že čím horší je jejich hospodaření, tím větší mají možnost fondových podpor.
 
Kraj nemůže vydržovat kasárna, když vojska patří státu. Náklady země na elektrizaci, melioraci, telefonizaci, školství apod., musí být vyjádřeny v podílu na příjmech ze zvýšené výroby, živností, obchodu a turistické aktivity. Je nemravné a hospodářsky nemoudré, aby veškerá úroda, vyrostlá z účelných krajských investic, byla odcizena těmi, kteří na ně nevynaložili nic.
 
Státní a ministerské almužny, dotace, vyrovnávací cenové machinace a monetaristické eskamotérství mohou sice oddálit či zamlžit hmotný úpadek země, ale urychlují úpadek mravní: ničí a pustoší odvahu, iniciativu, odpovědnost a soběstačnost. V moderním jazyce: Dále devastovat již tolik zdevastované regiony, dále utahovat již dávno na doraz utažené opasky, dále ničit, bourat a rozbíjet. To vše je odrazem morální slabosti, odborné prostřednosti a psychologické nejistoty lidí nedávno vyšlých z temných sklepení omezení, neinformovanosti, symbolismu a neproduktivnosti ducha komunismu.
 
Nejstálejšími zdroji veřejných příjmů jsou daně přímé, spotřební, daně z obratu a přidané hodnoty. Samosprávná země musí participovat na těchto daních pevným procentem, a tak čerpat své příjmy ze zdrojů, které pomáhá vytvářet.
 
Státní svazek (ČSFR), země i obec platí svá vydání z veřejných prostředků: všechny tři úrovně tedy mají společný zájem – výnos z těchto prostředků maximalizovat. Přídělové hospodářství nepomáhá státní pokladně, protože bere krajům i obcím zájem hospodařit co nejlépe. Proto máme chudé nejen obce a kraje, ale i stát.
 
Rád bych zde citoval z Tomáše Bati:
 
„Nejvznešenějším úkolem vedoucích osob země i státu je probudit a uvolnit životní síly obyvatelstva, řídit tyto síly tak, aby pomáhaly sobě i státu k blahobytu. Jediným prostředkem k tomuto cíli je nechat žít tyto samosprávné svazky z vlastních prostředků.“
 
Zapomněli jsme snad? Samosprávné obce a občané nejsou závislí na bankovních úvěrech, ale mohou upisovat půjčky přímo skrze obyvatelstvo, za podmínek mnohem lepších pro obě strany. Je třeba vytvořit podmínky důvěry, aby obyvatelstvo mohlo svěřovat své úspory i obcím, podnikům a krajům, ne jen zahraničním bankám.
 
 
Administrativní a obecní samospráva je základním předpokladem pro samosprávné podnikání jedinců, družstev a podniků. Přesto zákon o státních podnicích hospodářskou samostatnost podnikům neposkytuje, spíše upevňuje moc vládní byrokracie, a to bez jakékoli rizikové a majetkové odpovědnosti této byrokracie za rozhodování a výkon moci. Stáváme se – rapidně a radikálně – ministerským státem, založeným na úplném vyvlastnění majetku zaměstnanců a jejich osobních úspor.
 
Zaměstnanci nebudou vlastníky a nestanou se podnikateli, ale zůstanou prostou námezdní silou pro členy komunistické nomenklatury, stát a zahraniční kapitál.
 
Připravovaná ministerská „privatizace“, snad jediná na světě dekretovaná ministerstvem financí a jeho odnožemi, obnovuje tradiční podmínky veřejného akciového kapitalismu za majoritní účasti či dokonce pod přímou kontrolu státu. Tento systém hospodářského fašismu nedělá ze zaměstnanců vlastníky a z dělníků kapitalisty, ale plně a konečně je vyvlastňuje.
 
Privatizace, jako všude na světě, musí probíhat bez účasti ministerstva financí. Musí probíhat demokraticky a samosprávně, přímo v lokalitách mikrostruktury, za účasti zaměstnanců a občanů, pod dohledem a vedením nezávislých, třeba i zahraničních privatizačních poradců. Privatizace by měla začít okamžitě, bez čekání na další zmatečné dekrety státních a ekonomicky nevzdělaných byrokratů. Existují spontánní hnutí živnostníků, obcí, zemí a národnostních skupin za samosprávnou svébytnost, za ekonomickou soběstačnost a za individuální i skupinovou suverenitu. Tato hnutí musí být podpořena a rozvíjena, ne omezována.
 
Privatizovat tak, že ministerstva budou nabízet statky, které jim nepatří (a nikdy nepatřily), těm, kteří za komunismu získali peníze, a pak umlčovat původní vlastníky či přirozené uživatele rozdáváním bezcenných kupónů, je postup ekonomicky nevysvětlitelný a eticky neudržitelný. Kritéria původního vlastnictví, zaměstnanosti, výkonnosti a schopností jsou zcela opomíjena. Národní majetek musí být zvlastňován, ne vyvlastňován.
 
Proto je třeba neprodleně uzákonit a ústavně zaručit skutečnou a neomezenou právní a ekonomickou samosprávu obcí a měst. Tím by se vytvořily podmínky pro zahájení decentralizované, demokratické a hospodářsky fundované privatizace, bez účasti federálních ministerstev. Státní administrativa nesmí měnit, omezovat či doplňovat zákony vydáváním prováděcích předpisů a vyhlášek. Zásahy státu do činnosti hospodářských subjektů a vnucování konkrétních organizačních či podnikatelských forem patří do sféry hospodářského fašismu a porušuje základní lidská práva.
 
Proč ještě dnes existují státy a vlády, které tuto ideální a harmonickou soustavu programově a účelově nevyhledávají? Proč dokonce i vláda ČSFR, přes výrazné zkušenosti s „metodou“ Klause–Balcerowicze v Polsku, a za neopakovatelných podmínek dnešní krize, tedy i možnosti nového začátku, proč se tato vláda ideální soustavou nezabývá a spokojuje se s chaotickou směsicí tzv. „šoků“, státních manipulací, finančních machinací a s každodenním „hašením požárů“ – to dnes autorovi tohoto eseje stále ještě uniká a zůstává nepochopitelným hospodářským i kulturním tajemstvím.
 
Odklon od ideální soustavy je ve své podstatě hluboce nemorální. Vědomé či dokonce programované odchýlení je pak zločinem a paradoxem vítězství symbolismu nad podstatou. Mezi totalitou a svobodou zřejmě v ČSFR existuje degradující mezičlánek absurdity, surrealismu, metaforického symbolismu a společenské asanace.
 
Alternativní společenské formy lze klasifikovat podle vztahu kontroly a rozhodování o prostředcích k vlastnictví, tedy podle odpovědnosti za užití těchto prostředků. Pro ilustraci si sestavíme tabulku:
 
 
 
Z tabulky je zřejmé, že se od socialismu ubíráme cestou státně determinované vertikály, tedy směrem k hospodářskému fašismu a nacismu, i když ne již třeba cestou horizontály, tj. sovětské totálně „zvorané“ perestrojky a neslavné jugoslávské „participace“.
 
Jediná správná cesta vede přece po diagonále: směrem k ideálnímu společenskému systému zaměstnaneckého spoluvlastnictví. Z něho vychází naše vize, vyrůstající z kořenů moravského systému Tomáše Bati, vidina společnosti, kde rozpor mezi odpovědností vlastnictví a pravomocí rozhodování bude konečně a rozhodně překonán.
 
Ekonomická povrchnost, nekompetence, nevzdělanost a korupce jsou samozřejmé a viditelné rysy „nových struktur“. Ale proč chybí i společensko-ekonomická představa nové společnosti, proč chybí i motivující erudice státnická, a proč zcela chybí pohled mravní, který může vycházet pouze z dlouhodobí, ne-li z trvalosti?
 
Samospráva obcí, podniků a zemí je úzce spjata a jedna podmiňuje druhou. Zastánci moderních směrů společenského účastenství budou nutně i zastánci samosprávného politického uspořádání a přímé, nadstranické demokracie.
 
Ideálu nemusí být vždy dosaženo. Ideál se může posunout i přemístit. K ideálu se často lze pouze přiblížit. Ale ideál by neměl být ignorován, či dokonce nepoznán nebo nechápán – jak je tomu dnes, právě u nejvyšších představitelů tohoto státu.
 
duben 1991

Zpět na Obsah knihy