Ekonomický bus do propasti
NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB... Pohlednice z druhého břehu
  
 
Níže uvedené úvahy prof. M. Zeleného byly dne 25. října 1990 předneseny na semináři Čs. ekonomického fóra v budově ÚÚNV, kde byly ing. R. Češkou z FMF veřejně označeny za „marxismus“, „demagogii“ a vyplývající z autorovy „zášti“ k ČSFR.
 
„Výrobní prostředky nepatří do rukou státu“, uvedl v nedávném interview prof. Milton Friedman. Rád bych dodal, že stát vůbec nepatří do podnikatelské sféry, že by neměl „podnikat“, ale pouze vytvářet optimální podmínky pro nezávislou podnikatelskou činnost autonomních soukromých subjektů.
 
Na nedávném kongresu řízení CECIOS v Praze prezident Arno Mock prohlásil, že hlavním problémem Československa je zbavit se námezdnosti pracovní síly. Námezdní pracovní sílu nelze motivovat k dlouhodobému zájmu o podnik, k iniciativě, k odpovědnosti a inovaci: pouze vlastníci a spolupodnikatelé jsou takto motivováni.
 
V nové fázi kapitalismu patří mezi základní trendy :
 
  • přechod od dělby a specializace k reintegraci práce i vědění,
  • přechod od masové k individuálně zakázkové výrobě,
  • vzrůst úlohy kvality a etiky v podnikání,
  • snižování rozdílů mezi vlastníky a zaměstnanci,
  • rozšiřování zaměstnanecké účasti a odpovědnosti,
  • šíření demokratických a tržních principů uvnitř podniků,
  • a v neposlední řadě (znovu)rozpoznání zákazníka jako akčního ohniska a hlavního investora podniku.
Kvalita, výkonnost a společenská žádoucnost podnikových, obecních i státních forem společensko-hospodářských uspořádání je historicky, teoreticky i empiricky nepřímo úměrná čtyřem základním kritériím:
  1. Rozsah anonymity, kolektivizace či distribuce vlastnických funkcí
  2. Míra oddělení funkcí vlastnických od funkcí kontrolních, rozhodovacích a regulačních
  3. Stupeň sloučení funkcí hospodářsko-podnikatelských s rozdělovacími funkcemi sociálně-politickými
  4. Ztráta důvěry a důvěryhodnosti
Vlastnické funkce jsou důležité pro dlouhodobé zhodnocování statků. Zahrnují osobní i právní adresnou odpovědnost, dobrovolné převzetí rizika, dlouhodobý investiční zájem, ultradlouhodobé mezigenerační převody (dědictví) a racionální určení hodnoty, ceny a potenciálu vlastnictví. Čím větší je anonymita, rozptýlení a distribuce vlastnických funkcí, čím obtížnější je identifikace jejich nositelů jako fyzických či právnických osob, tím krátkodobější, nákladnější a nespolehlivější bude zájem a správa daného systému.
 
Kontrolní a rozhodovací (manažerské) funkce se týkají otázek organizace, využití, motivace a „každodenní“ transformace a regenerace zdrojů. Mohou tedy být v principiálním rozporu či disharmonii s funkcemi vlastnickými. Čím větší je oddělení funkcí vlastnických od funkcí kontrolních, tím nákladnější, nepružnější, krátkodobější a nehospodárnější bude daný systém.
 
Jinými slovy, když něco patří „všem“, vlastnické funkce degenerují a mizí, a když o věcech „našich“ rozhoduje někdo jiný než pravoplatný vlastník, vymizí i racionalita kontrolních a rozhodovacích funkcí.
 
Ideální společensko-hospodářský systém tedy koncentruje vlastnické funkce v rukou zcela specifických osob (vlastníků), buď plně nebo podílově (družstevně), a přitom integruje v těchto osobách i funkce kontrolně-řídící ve smyslu rozhodovatel = vlastník. Odchylky od tohoto ideálního systému vedly, vedou a povedou k hospodářské i společenské podprůměrnosti a prostřednosti, někdy k přímému utrpení lidí a pustošení prostředí.
 
Československé reformní scénáře, schválené programy malé a připravované experimenty velké privatizace, narušují či přímo negují všechny výše popsané trendy a principy. Skrze státní akciové společnosti, politická jmenování do jejich představenstev a rozptýlení vlastnictví pomocí kupónů vzniká státem dominovaný systém holdingů a hospodářského fašismu.
 
Námezdnost čs. pracovní síly je tak nejen zachována, ale i dále rozšířena odmítnutím zaměstnaneckého vlastnictví jak v malé, tak ve velké privatizaci. Stát nemůže a nesmí prodávat, co mu nepatří, co zkonfiskoval či ukradl, natož tak činit v ponižujících veřejných dražbách za hotové. Dražby všude na světě převádějí majetek od vlastníků na jiné vlastníky, nikde od nevlastníků na vlastníky.
 
Znalosti, vědění a kvalifikace jako kapitál jsou v Československu neznámé a zcela programově ignorované. O tom, co udělalo z Japonska velmoc, se u nás ani nediskutuje. Místo integrace práce a vědění máme pouze socialisticky rozvinutou dělbu práce, dusivou specializaci, atomizaci, drobení a rozdrobování ad absurdum.
 
Místo abychom se soustřeďovali na privatizaci podniků (tj. na převod akcií-podílů do rukou jednotlivých zaměstnanců a manažerů), zveřejňujeme a rozptylujeme vlastnictví na lidí, kteří k podniku nemají žádný jiný vztah, než držení kusu bezcenného papíru s jakousi podobiznou a absurdním podpisem. Absurdně tak zavádíme spekulaci s papíry a podporujeme zcela neinformované a podúrovňové spekulativní chování našich lidí dřív, než jsme je naučili podnikání, výrobě, kvalitě, investování, rozhodování a řízení. Míníme spekulovat s chudobou a bídou - což je samo o sobě až k nevíře.
 
Jakýsi náměstek z FMF (Federálního ministerstva financi) veřejně prohlásil, že nevidí rozdílu mezi stokorunou darovanou a stokorunou získanou na základě vlastní práce: stovka je přece stovka. Rád bych veřejně prohlásil, že jestliže je vedení tohoto státu v rukou lidí, kteří neznají rozdílu mezi penězi darovanými a penězi vydělanými vlastní prací, pak bychom měli mít všichni vážné obavy o budoucnost a morální profil našeho státu.
Vezměte si (téměř jednohlasně schválenou) malou privatizaci. Jaké jsou její důsledky?
 
 
  1. Stát, tedy nevlastník a konfiskátor, prodává tyto „své“ majetky v aukcích za hotové. Tím zvýhodňuje držitele balíků hotovostí, získaných nutně za komunistického režimu. Tím také s konečnou platností vyvlastňuje ty, kteří mnohaletou prací, nízkými platy a vysokými daněmi za tyto majetky již mnohokrát zaplatili, tj. zaměstnance.
  2. I kdyby případný zaměstnanec v aukci uspěl, tak je mu odčerpán všechen základní kapitál, kterého je k podnikání zapotřebí. Těch např. 200.000, co zaplatí za krámek, je přesně těch 200.000, které potřebuje k zahájení provozu. Dochází tedy k nemyslné konfiskaci zdrojů, a tím ke znemožnění, či alespoň výraznému omezení podnikatelské činnosti.
  3. Nový vlastník – po zaplacení aukční ceny – bude mít zájem o rychlé zhodnocení investice. Přejde rychle na netradiční, rychlonávratové, krátkodobé a spekulativní činnosti (směnárny, herny, pronájmy cizincům, lotýnky OF, atd.). Propustí většinu zaměstnanců a ponechá ostatní ve striktně námezdním poměru. Byrokratická omezení, že musí ještě rok „prodávat mrkev“, jsou směšná.
  4. Malá privatizace tržně nezhodnocuje a nerozvíjí existující síť služeb, ale radikálně, téměř přes noc, ji likviduje a drasticky degraduje. Trh může poměrně snadno zavádět herny do sítě spotřebitelských služeb, ale bude mu dlouho trvat, než zavede prodejnu dětských botiček do sítě heren. Proč nedat trhu výhodu výhodného startu? Proč nezainteresovat zaměstnance? Proč je ponechat v námezdním poměru?
  5. Žádný „podnikatel“ (sic) nesmí provozovat více než jedno řemeslo: tento nesmysl je v tzv. „Scénáři“ stvrzen slovy, že „Tento záměr je třeba bezpodmínečně realizovat“. Taková vládní intervence a totalitní nepochopení podnikání a podnikatelství snad nepotřebuje komentáře. Jde o prostý výraz ekonomické a logické erudice autorů zmíněného „scénáře“.
Ve výčtu zřejmých dopadů malé privatizace by se dalo pokračovat. Je zřejmé, že hospodářsky uvažující člověk by vrátil celý balík vládě jako zmatečný.
 
 
O velké privatizaci by se dalo hovořit podobně. Kupónový experiment zdlouhavě a přes zbytečné mezičlánky zdržuje i znemožňuje velkou privatizaci. Zavádí spekulaci tam, kde je zapotřebí vlastnictví a podnikání. Rozptýlením papírového vlastnictví umožní státu a jeho předkupníkům (nomenklatuře, cizincům, jmenovaným představenstvům), aby si udrželi kontrolní balík akcií ve státních akciových společnostech. Jde o prostý a přímý hospodářský puč byrokracie.
 
Občané, kteří dostali zdarma či levně, se budou snažit odprodat co nejdříve (vůči nule je cokoli zhodnocením). Skutečnými vlastníky (i těch papírů) budou nakonec milionáři minulého režimu, cizinci, členové politicky jmenovaných představenstev a současní vládní a ministerští činitelé – kteří to prostě ukradnou a vyvezou. Podniky nedostanou nic, protože příjmy z prodeje akcií nezůstanou v podnicích (kde by zůstat měly), ale přejdou do státní pokladny.
 
Proč? Za účelem nákupu akcií státem, za účelem nákupu ropy a za účelem vytváření fondů pro podpory v nezaměstnanosti. Zaměstnanci zůstanou námezdní pracovní silou, nevlastníky, nepodnikateli a jejich produktivita prudce poklesne, protože budou demotivováni státní regulací mezd, politickým představenstvem a neschopným řízením, které o vnitropodnikovém trhu či vnitropodnikové demokracii vlastně ani neslyšelo.
 
 
Často se u nás mluví o nutnosti zainteresovat zahraniční kapitál. Jistě, ale peníze nejsou jen peníze a kapitál není jen kapitál.
 
Mrtvý kapitál zhodnocuje sám sebe: K > V > K+. Výroba, lidská činnost a lidské snažení jsou mu pouze prostředníkem.
 
Živý kapitál zhodnocuje výrobu: V > K > V+. Kapitál je pouze prostředkem k zhodnocení činnosti lidí a jejich životů.
 
Mrtvého kapitálu bude pro státní akciové společnosti dost: je to jen trochu spekulativnější forma ukládání peněz. Živého kapitálu se nám nedostává a nedostávat bude, a to ani ze zahraničí. Spekulanti přijdou, ale podnikatelé ne. Jaký to propastný rozdíl mezi funkcemi spekulace, investice a podnikání. Hromada peněz není kapitál, ale jen hromada peněz. Kapitál je myšlenka, nápad, energie, vědění a pocit poslání: ty dělají z hromady peněz živou sílu, jak nás (nebo některé z nás) učil Tomáš Baťa.
 
Mé zkušenosti v Československu ukazují, že - více než názory mé vlastní - vadí některým státním „reformistům“ citáty z názorů předních amerických ekonomů a podnikatelů. Asi proto, že je neznají. Doslechl jsem se, že u nás stále dominují zastaralé ekonomické názory paleokeynesiánské, paleomonetaristické a dokonce paleosamuelsonovské. Již jako studenti v USA v roce 1967 jsme v Rochesteru považovali Samuelsona za zastaralého. V ČSFR bychom měli studovat von Hayeka a jeho důraz na znalosti a vědění, samosprávu a zaměstnanecké vlastnictví. Nebo bychom měli číst alespoň Petra Druckera či W.E.Deminga, J. Jurana, atp. Ale poválečného Samuelsona?
 
Uvedu tedy ještě několik citátů, které se vztahují k výše uvedeným úvahám.Na příklad Henry Ford v roce 1926 píše ve své knize Today and Tomorrow:
 
Akciové burzy nemají nic společného s podnikáním. Nemají nic společného s kvalitou výrobku, nic s objemem výroby, nic s marketingem; dokonce nezvyšují ani nesnižují množství kapitálu v podniku. Je to jen taková malá show po straně. Vnější, absentní držitel akcií je jedním za základních, i když často skrytých, zbytečných a nepotřebných faktorů vysokých životních nákladů.
 
Živé peníze v podnikání jsou doprovázeny aktivní prací lidí, kteří je tam vložili. Peníze, vložené pouze jako dlužní pohledávka na podniková aktiva, jsou mrtvé peníze. Mrtvé peníze neslouží podnikání, ale nutí podnikatele sloužit jim.
 
Nebo geniální průmyslník James F. Lincoln, zakladatel dnešního nejúspěšnějšího amerického podniku Lincoln Electric v Cleveland, Ohio:
 
Vnější, nepřítomný držitel akcií nepřináší žádnou hodnotu ani zákazníkovi, ani zaměstnanci, protože o podniku nic neví a nemá o něj žádný jiný zájem než vyšší dividendy a vyšší ceny svých akcií.
 
Existují dvě skupiny, které je třeba odměnit ze zvýšených zisků. První jsou zaměstnanci, od shora dolů, kteří zvýšili zisk svým úsilím, umem a spoluprácí. Druzí, a stejně důležití, jsou zákazníci. Ti zaplatili veškeré výrobní náklady a všechny zisky. Ti jsou důvodem existence podniku. Zcela poslední skupinou při úvaze o rozdělení zisku jsou akcionáři, kteří vlastní akcie jen proto, že se domnívají, že investovat peníze jinde by bylo méně výnosné.
 
I když se zdá neuvěřitelné, že by naši přední státní „ekonomové“ o zastaralosti a úpadku veřejného akciového vlastnictví nevěděli, přesto neuškodí několik přímých citátů z nedávné práce Michaela C. Jensena, předního harvardského odborníka ve finanční ekonomice:
 
„Veřejně vlastněná akciová společnost, hlavní to motor hospodářského vývoje ve Spojených státech po více než století, dnes přežila svou užitečnost v mnoha ekonomických sektorech a vstupuje do svého zatmění.
 
Nové organizace vznikají na jejím místě – organizace, které zůstávají akciovou společností svou formou, ale nemají žádné veřejné akcionáře, nejsou na seznamu a jejich akcie nejsou nabízeny na organizovaných burzách.
 
Tím, že řeší centrální slabost veřejné akciové společnosti – konflikt mezi vlastníky a manažery ohledně kontroly a užití podnikových zdrojů – tyto nové organizace zaznamenávají pozoruhodná zlepšení v operační efektivnosti, zaměstnanecké produktivitě a hodnotě akciových podílů.“ (M.C. Jensen: „Eclipse of the Public Corporation“, Harvard Business Review, 9-10/89)
 
Závěrem je snad třeba zdůraznit, že budoucnost Československa nesmíme stavět na následujících jevech:
  • trvalá námezdnost našich občanů a zaměstnanců
  • kupónová spekulace s bídou
  • nemorální odprodeje, výprodeje, aukce a dražby lidem „v balíku“
  • specializace a rozdrobování vlastnictví podniků i družstev
  • neschopnost a neinformovanost tzv. vládních ekonomů
  • ignorování vzdělání a znalostí jako základní formy kapitálu
  • mezilidská nenávist a závist rozdmýchávané státem
  • neschopnost rozpoznat a uznat dobré podniky a geniální podnikatele
  • převádění peněz a papírků z jedné státní kapsy do druhé
  • politické intervence v podnikání a hospodaření
  • hlasování našich poslanců ve stranickém „zákrytu“
  • směšování (institucionální i osobní) politiky s ekonomikou
  • postátnění skrze státní akciové společnosti a státní holdingy
  • udržování bývalých komunistů ve vládě i na ministerstvech
  • omezování informací a cenzura tisku
Jde vesměs o principy špatné, nemorální a hospodářsky sebevražedné. Jejich kodifikace (natož urychlená či radikální) do zákonů ČSFR je pak aktem vzpupnosti, puče a vzpoury vůči již tolik zpustošené ekonomice této země. Nelze se vrhat do propasti „rychle“, obzvláště držíme-li na laně milióny jiných lidí. Propagovat rychlost na úkor správnosti a na úkor zdravého rozumu, je nemorální. Ústavní soud, který by vyhodnocoval materiální, hospodářské a majetkové škody způsobené našim občanům nekvalifikovaným rozhodováním, by již měl být ustaven. „Dvakrát měř a jednou řež“, namísto populárního „Neměř nic, jen řež, řež, řež“, by mělo být skutečným vodítkem pro hospodářskou reformu tohoto státu.
 
Listopad 1990

Zpět na Obsah knihy