Prosté vyznání: Československo - má láska
NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB... Pohlednice z druhého břehu

Na těchto stránkách jsem se s čtenáři dělil o své úvahy, názory a touhy. Dopustil jsem se malé, a tedy odpustitelné, či jak v USA říkáme “bílé“ lži. Nevyznal jsem se ze svých pravých motivů, nevyznal jsem se ze své lásky. Po čtvrt století nepřítomnosti není pro muže – exulanta - zcela jednoduché vyznávat lásku ženě svého mládí, natož pak zemi svého mládí. Navíc, profesoři (a ekonomové k tomu) tak nějak lásku vyznávají.
 
Československo je má láska. Nikdy jsem nechtěl odejít. Nikdy jsem necítil trpkost. Nikdy jsem nechtěl nic dostat či brát, ale jen dávat. Je mi dobře, když vidím, že se život navrací do ulic Prahy. Jsem vděčen i cizincům, kteří nám ukazují, že je možné si sednout na chodník, že je možné začít rozhovor s neznámým člověkem, že i z ulic je možné udělat část našeho bytí. Vzrušuje mne, když zaslechnu v té cizojazyčné směsici létat i česká slova: někteří z nás přece jen nezůstali doma, někteří neusedli k televizorům, a mnozí, snad po velmi dlouhé době, dokonce neodjeli do ústraní a izolace svých chat a chatek.
 
 
 
Začínají mi imponovat muži, kteří se již nyní chovají korektně a slušně, kteří nelžou, dívají se přímo do očí a nestydí se za úsměv. Miluji ženy, které se dokáží učinit krásnými nejen pro sebe, či pro jiného muže, ale i pro Prahu, pro bytí samé, pro radost ze života. Jsem rád, že se úsměv pro mnohé z nás stává novým a významným platidlem, valutou jistě nejcennější a zcela konvertibilní.
 
Poznal jsem i lidi, kteří odvozují svou radost a uspokojení z radosti od uspokojení druhých. Jen tak, bez všimného a bez příslibu. Poznal jsem dokonce ředitele podniků, kterým leží na srdci jen kvalita a smysluplnost jejich služby veřejnosti. Poznal jsem zemědělce, kteří odvozují své pracovní uspokojení ze zvyšování prosperity druhých lidí. Viděl jsem v akci muže i ženy činu. Objevil jsem tím, že disidentství symbolů, metafor a slov bylo a je u nás daleko převáženo disidentstvím práce a činů. Zjistil jsem, že vzpírat se pravidlům cenzury není ani odvážnější, ani obdivuhodnější než vzpírat se stejně tupým pravidlům omezujícím hospodaření, podnikání a práci. Potkal jsem stovky lidí, kteří se vzepřeli svými činy, ne pouze svými slovy. Vybudovali něco konkrétního, vystavěli něco víc než pouhá slůvka. Pochopil jsem, že dát tisícům práci je odvážnější, než vzít jednomu džob. Disident, který pod kamufláží nové závodní kuchyně vystavěl laboratoř na výrobu léčiv, je pro mě trochu jiným hrdinou než ten, který napsal A, ale četlo se to, absurdně, jako B.
 
Žít v pravdě symbolů je jedna věc, ale jednat v pravdě skutečných činů je něco zcela jiného a ve své podstatě nesouměřitelného. Žiji proto v obdivu k ženám této země. Nenalezl jsem ani jednu ženu, která by se podobala kunderovským karikaturám. Našel jsem pevné, cílevědomé, naději dávající a po jistotě toužící motory a pilíře tohoto matriarchátu. Jsou unavené, pravda, ale zůstávají trpělivé, spolehlivé a udržují tento národ v chodu.
 
Psal jsem, že vidím v našich ženách jádro národa - nelze jinak, než to zopakovat a znovu potvrdit. Naše ženy jsou schopny dát svou lásku i těm, kteří na ně zcela zapomněli, ani slůvkem se o nich nezmíní, a jejich starosti, strasti i slasti je nezajímají. Je to nevysvětlitelná schopnost, znak mateřského pudu a lásky bez nároků, bez očekávání, bez pohlazení. Nechci tím říci, že tato společnost je zralá pro vládu žen, ale spíše, že naše ženy již nehledají muže slov a metafor, ale muže činů, muže principů, muže rozhodné a neváhavé, muže pro tuto dobu. Našim mužům vzal socialismus sebevědomí a topil je v cynismu a aroganci. Naše ženy tentýž socialismus napřímil, posílil je v přesvědčení, že je nutné se nevzdát a „nevypojit“. Život přece musí jít dál, rodina se nesmí rozpadnout, děti nesmějí být obětovány.
 
To, že při tom všem vyčerpávajícím shonu a odpovědnosti za stmelování společnosti nám ženy stačí ještě letmo zavonět, zašustit sukní, zprůhlednit blůzky a rozdávat úsměvy, to snad již lze nazvat jen zázrakem. Opravdovým a nefalšovaným zázrakem této země. Na to jsem tu doma velmi pyšný a jistý, že se vše nakonec musí obrátit k dobrému.
 
 
 
 
 
Ne všude v Československu jsou „zdevastované regiony“. Jsou tu i místa tiché krásy, vyvolávající úžasný pocit a touhu je s někým sdílet. A jsou tu i mnozí, s kterými se krása sdílet dá. Až jednou v životě budu mít tu svou první, tu opravdovou dovolenou, pak asi pojedu na Šumavu, do jižních Čech nebo ke strýci do Kluckých Chvalovice, kde jsem se kdysi narodil.
 
Nikdy jsem nechtěl odejít, ale svým odchodem jsem vlastně získal zpět vše, co jsem již dlouho předtím ztratil - hlavně lásku k domovu.
 
Láska a její vyznání nejsou přece pouze doménou literátů a umělců, ale hlavně motivací mužů činu. Tomáš Baťa byl jistě kapitalista a podnikatel, jistě muž činu a jistě ne slovíčkář. Napsal však své vyznání tak, že se mu básník těžko vyrovná:
 
“Vypočetl jsem, že placení cel obyvatelstvu vynese zemi rázem 15 mil. Kč ročně, avšak prospěch placení láskou a oddaností obyvatelstvu za oběti věnované jeho blahu vypočísti vůbec nelze. Taková láska dělá z pouště ráj. Ona uvolňuje ruce těmto mužům k práci, ona zvyšuje jejich síly, oplozuje jejich ducha. Dělá zázraky. A v naší zemi je třeba zázraků, aby se dohnalo to, co zavinila válka a popřevratové zmatky.“
 
Podnikatel mluví o lásce. Literát mluví o lásce. Já píši o tom rozdílu. Když řeknu: Československo, má láska - pak nechci, aby to někdo zprofanoval do klišé nebo do absurdní či jiné jinotajné věty. Je to jen prosté vyznání - jak neabsurdní.
 
Lidová demokracie, 11. srpna 1990
 
 

Zpět na Obsah knihy