Právo na hrob?
NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB... Pohlednice z druhého břehu

Diskuse kolem duálního českého občanství a „náhlé“ ztížení tzv. české cesty do NATO i EU, jsou pro nás ostudné, protože jsou založeny na letech lži a korupce. Většina české veřejnosti není plně a správně informována o nedostatečné úrovni zákonů a ochraně lidských práv v ČR.
 
Hluboké bezpráví mohu dosvědčit i na vlastní kůži. Narodil jsem se v Československu, vystudoval tu, pracoval, jako občan sloužil i v armádě - ale nemohu si v ČR koupit ani hrob.
 
Hrob je totiž pozemek, a ten si jako Čechoameričan nesmím ani koupit, ani jej vlastnit.
 
Abych mohl mít v ČR hrob, musel bych se vzdát občanství USA, tedy občanství, které mi bylo tak nezištně nabídnuto ve chvílích nejtěžších. Nejen to, musel bych se do ČR přestěhovat, převést tam všechny své zahraniční účty a poníženě požádat vrchnost o shovívavost. Nebo ji uplatit, či „věrně sloužit“ jejímu politickému režimu.
 
Takto ovšem jednat nelze.
 
Nemohu vlastně v ČR vlastnit nic, ukradený majetek mi nesmí být vrácen, nemám žádná práva. Nemám právo podpisové, nemohu vlastnit byt či domek, nemohu koupit zahrádku, bez českého partnera (jednatele) nesmím ani podnikat, nemohu volit, mé jméno nemá žádnou právní hodnotu, nemám odvolání - v ČR. Po roce 1989 jsem pouze osobou právní, tedy jakýmsi „podnikem“. Jinak neexistuji.
 
Můj „zločin“ spočívá v tom, že jsem se v Čechách sice narodil, ale v roce 1967 jsem z komunistického ráje dobrovolně odešel. Nikdy jsem se českého občanství nevzdal a nikdo mi je soudně neupřel. Při udělení amerického občanství se mne nikdo na české či jiné občanství vůbec neptal.
 
Českého občanství tedy nemohu nabýt. Mám je. Může mi být pouze retroaktivně (od roku 1989) uznáno těmi, kteří po deset let udělovali dvojí občanství („za mírný úplatek“) tisícům vhodných, pohodlných a majetných prominentů, ale neuznali je desetitisícům Čechů a Slováků jen proto, že se odvrátili od komunismu a po roce 1957 odešli do USA. Výrazné materiální, osobní a společenské ztráty, touto oficiální právní svévolí způsobené, musí být postiženým jedincům plně a beze zbytku nahrazeny.
 
Západ již zná plnou pravdu. Musí ji ale poznat i občané ČR a hlavně - o budoucím smyslu své země plně a jednou provždy rozhodnout. Jinak nás v úsilí o přijetí do společnosti civilizovaných národů čekají velká zklamání. Desetiletá právní, morální a etická „lehkost bytí“ se pro ČR může stát vskutku nesnesitelnou.
(Americký kongres v říjnu 1998 schválil rezoluci H.R: 562, v níž vyzývá menší skupinku postkomunistických zemí - Chorvatsko, ČR, Litevsko, Rumunsko a Slovensko - aby svá „zákonodárství“ uvedly co nejdříve do souladu s uznávanými mezinárodními normami.)
listopad 1998
 
Byl to Klausův režim, který odmítl emigrantům vrátit ukradené majetky, které jsou dodnes ve vlastnictví komunistických prominentů. Vzpomeňme památný Klausův výrok na Kato Institutu ve Washington, D.C.: „Já jsem nikomu nic neukradl, já nebudu nic vracet!“ Dodnes nevyřešeno a kupí se již problémy další:
 
Jedním z problémů, které má Klaus a dnešní režim s Brožovou, je i to, že se Brožová sjednocuje s názorem úřadu Vysokého komisaře Spojených národů pro lidská práva v tom, že vyloučení Čechů, kteří přišli o české občanství tím, že dostali americké, je hrubá diskriminace, zakázaná v několika mezinárodních smlouvách, podepsaných i Československem a závazných pro ČR. V tom se s ní stoprocentně shoduji a pomáhám Čechoameričanům podávat stížnosti do Ženevy. Podali jsme jich už asi 35, víc než deset jich bylo přijato a jedna už prošla - byla postoupena ČR k vyjádření. Na Brožové jim vadí, že má jasno v otázkách, které chce dnešní režim znejasnit, že vidí odsouzení a následné rehabilitování jako smazání komunistických rozsudků, apod. Gang kolem dnešního režimu prezidenta Klause chce, aby si svoloč, která se zmocnila domů po popravených, zavřených a po emigrantech, mohla svou kořist ponechat. Ve skutečné restituci, to jest ve vrácení ukradeného majetku, vidím velice důležitou cestu k ozdravení morálky českého národa.
Jan Sammer, Kanada, 17.9.2006

Zpět na Obsah knihy