O kultuře dabingu v ČR
NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB... Pohlednice z druhého břehu
 
Bez angličtiny to nepůjde. Situace s angličtinou není v ČR dobrá nikde. V politické a obchodní sféře, v armádě, v kultuře a umění, mezi studenty a intelektuály, ve vládě - s angličtinou jsou zřejmě všichni „na štíru” – i po deseti letech velkého „Návratu”. Odposlouchanou, „rockovou” pseudoangličtinu s trapnou výslovností často zaslechneme v rádiu, při sportovních přenosech a na Hradě, ale to vše je spíše negativní než povzbuzující.
 
Nevím jaké procento Čechů mluví anglicky. Zkušenost mi říká, ze půjde o procento velmi mizivé. Vím jen, že v roce 1999 mluvilo anglicky 78% Holanďanů, 77% Švédů, 41% Němců a 30% Francouzů. Italové jsou na tom nejhůře s 28% anglicky mluvících „Evropanů”. Italové také vynalezli „dabing” (tedy dubbing, z angl. to dub). Pseudokultura dabingu ničí jazykové schopnosti a evropskou kulturu více než lenost, neschopnost, provinčnost a „světapupkatění” dohromady.
 
Slovní oxymoron „kultury dabingu“ (protože dabing nemůže být kulturou) není ironií. Češi, podobně jako Italové a Němci, jsou až nadmíru zvyklí na filmový dabing a nadmíru spokojeni s uměleckým (či méně uměleckým) „přemluvením“ zahraničních filmových i divadelních umělců. Pro Američana to již tak samozřejmé není: za 30 let pobytu v USA jsem neviděl ani jeden dabovaný film. Kolja, Rozmarné léto, Lásky jedné plavovlásky, Ostře sledované vlaky a ostatní skvosty filmového umění - všechny byly uvedeny s titulky, aby nebyla narušena autentičnost uměleckého projevu. Klenoty světového filmu jsou v USA vždy s titulky. Záznamy oper jsou s titulky, dokonce i operní představení bývají doplněna „teleprompterem“ - tedy průběžnými titulky.
 
Ne všechny národy a kultury tedy touží či tolerují, aby jim světoví umělci povšechně zněli v uších jako „Otakar Brousek, ml.”. Kolik Čechů asi tuší, jaký má hlas Jack Nicholson, Tom Cruise či Sir Anthony Hopkins? Tito herci nejsou přece mimové, ani Brouskové, ale originální umělci, kteří po vynálezu zvukového filmu do svého hlasu, přednesu a intonace vložili celé své umění. V ČR však Nicholson jen „koulí očima„ - jeho unikátní hlas patří někomu jinému.
 
Umíte si představit, že by třeba Charlton Heston ponížil své herecké kolegy Otakara Brouska a Rudolfa Hrušínského - a tak i sám sebe - tím, že by je prostě „přemluvil“ svým hlasem a ke svému obrazu? Taková dekonstrukce umění má dosti málo společného s kulturou.
 
Jedna paní povídala, dokonce, že český dabing kteréhosi světového francouzského herce (doufám, že ne Gerard Philippe anebo Jean Marais) byl lepší a hodnotnější než originál sám. Jak může být kopie lepší než originál, v jakémkoliv umění? Zamyslete se nad tím, nad tou hloubkou kultury českých kulturträgerů.
 
Uvažte neomezené možnosti: napodobení Presleyho zpěvu je lepší než Presley sám (v Německu dabují Elvise Presleyho v jeho filmech běžně). Když já česky „přezpívám“ Luciana Pavarottiho, tak jej vylepším - on zpívá přece jen „příliš Italiano“. Namluvím-li Jacka Nicholsona, přivedu tak na svět umění lepší Nicholsona samého? Takhle „ambiciózní“ kultura se asi daleko nedostane, že ano?
 
Jsem tedy také proti překládání cizí literatury? Ne, zde není zvukové vyjádření součástí uměleckého záměru. Ale nejde o princip obecný: Když Lada obtáhne Van Goghovy slunečnice tlustou čarou, vylepší tím Van Gogha? Přepíši-li Einsteinův článek květnatějším jazykem ...? atp. Jde spíše o respektování originálu, o pochopení, že originální díla nelze „vylepšovat“, kopírovat, pajcovat anebo si přivlastňovat.
 
Jak vlastně vznikl tenhle český „dabing“? Promítání zahraničních zvukových filmů bylo založeno na titulcích - až do doby Mussoliniho. Mussolini nesnášel cokoli cizího ve filmovém umění, pouze italština mohla zaznívat z pláten - film byl příliš důležitým médiem propagandy fašistického režimu. Dokonce ani původní jména herců nebyla tolerována – a tak se stal z Franka Sinatry „Franco“ a z Johna Barrymora „Gianni“
 
(Naši „historici“ dodnes nerespektují jména, s nimiž se lidé narodí. Narodí-li se nějaký král jako Henry, Charles či John, je automaticky překřtěn na Jindřicha, Karla a Jana – tak hluboce tu nemoc v sobě máme. Ani si nevšimneme, že ostatní svět naše Jany, Antoníny a Václavy úzkostlivě respektuje. Dokonce i Navrátilová zůstává v USA Navrátilová, zatímco Williams je automaticky Williamsová, aniž by to bylo její jméno. Je to vše o respektu k jiným kulturám a jejich jazykům.)
 
Po vzoru Mussoliniho prosadil Hitler brzy dabing i v Německu, z podobných důvodů. Dodnes nacházíme v Itálii, Německu, Japonsku - a samozřejmě v ČR - ty nejzářnější a nejnáruživější subkultury dabingu.
 
V Čechách se s malými výjimkami dabing prosadil také až „za totality“ – tedy po roce 1948. Tak málo jazyků umíme, tak málo známe rytmy, zvuky a tóny cizích řečí - a ještě si k tomu svému jazykovému pohodlí uměle lichotíme. Dokonce si za dabing rozdáváme ceny jako za umění, jako někde v Hollywoodu. Respekt pro umění cizích filmových hvězd? Není žádný. Stejně jako Jack (ano, je opravdu Jack) Kennedy bych raději méně rozuměl co Marylin Monroe zpívá, než přišel o její hlas. Stejně tak bych raději přišel o význam slov Pavarottiho árií, než o jeho hlas. Jestliže dabujeme dokumentární filmy (i když snad ne hlasy Churchilla či Roosevelta českými pseudohlasy, třeba Zemana či Klause), nebo přihlouplý americký seriál (tedy ne snad Seinfeld, na který nestačíme), tak určitě „nehoří“. Pohodlí má něco do sebe. Ale dabovat Jih proti Severu (tedy správně Gone with the Wind), anebo Hamleta, Mission Impossible či Farinelli nebo Chicago - to již vyžaduje opravdu specifický a zcela svérázný přístup k filmovému umění a kultuře vůbec.
 
Existuje ale forma dabingu, která je i ve filmovém umění akceptovatelná. Zavedl ji Fellini, který když měl své umělce, jako Mastroianniho, příliš unavené, dovolil jim, aby na kameru plácali nesmysly. Druhý den pak ve studiu museli dabovat přesným, uměleckým textem. Pokud umělec dabuje sám sebe, za účelem většího uměleckého zážitku, je to zcela legitimní – jako když autor přepisuje své odstavce. Ale o tomhle, opravdovém dabingu, zde nehovoříme.
Současná debata o české neschopnosti jazykové a geografické má hned několik kořenů:
 
1. Češi jsou z mála drobných národů, které mají potřebu chovat se jako národy velké. Syndrom „pupku světa„ pochází z pocitu méněcennosti;
 
2. Češi v podstatě neumějí rozpoznat kvalitu u druhých, tudíž pak ani sami v sobě. Z toho pramení ona kombinace nedostatečnosti a přemrštěné sebedůvěry.
 
3. Češi žijí již příliš dlouho v poušti „kultury dabingu“, spolu s Italy, Němci a Japonci. Nemají pak cit pro cizí jazyk a náruživým dabingem filmu i televize si tento nedostatek dále prohlubují. V ČR dokonce i Sir Lawrence Olivier a Woody Allen mluví plynně česky.
 
Italové se těch ostudných 28% anglicky mluvících snaží zbavit. Počítačové CD-ROM umožňují „zmrazení” televizních seriálů a zpomalení originální anglické verze. Software „Movie Talk” přeloží televizní pořady do interaktivních hodin angličtiny. Italské noviny L’Espresso rozdávají „Movie Talk” zadarmo mladým, po angličtině toužícím Italům.
 
První český prezident říkal, že kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Tyto doby jsou dávno pryč a v éře globalismu se jazyková laxnost Čechů jeví nepochopitelná a nevysvětlitelná.
 
„Movie Talk” je produktem americké Softrade International a „hitem” v Japonsku, Německu a Itálii. Nyní mohou sledovat „Beverly Hills 90210”, „Columbo”, „Murder, She Wrote” a „Star Treck” v angličtině, stejně jako Romea a Julii, Hamleta a další skvosty v původním jazyce autora. L’Espresso distribuuje zdarma 700 tisíc kazet „Columba” s CD-ROM „Movie Talk”. Ano, Italové se učí anglicky. Vím to, učím v Neapoli, Padově i Římě. V Itálii se dokonce prodávají filmové kazety v originálním znění a s titulky – v angličtině. Jak se lépe naučit anglicky, rychle a efektivně, a ještě se při tom pobavit?
 
Zde bych chtěl podtrhnout, že k angličtině dnes nelze přistupovat jako k jinému cizímu jazyku, jako třeba k němčině, francouzštině či španělštině. V době Internetu a globálních komunikací angličtina již není cizí jazyk, ale nutný nástroj, nezbytné vybavení informovaného pozemšťana, něco jako matematika. Žádný jiný jazyk dnes podobnou funkci nesplňuje.
 
Moderní technologie pomáhá i jinde. Moderní elektronické titulky jsou dnes na vysoké úrovni a mohou i podtrhnout umělecký zážitek. Existuje „virtuální dabing“ - originální zvuk a přitlumený, vysvětlující podtext. Lze zvolit dabing na simultánní radiové vlně pro ty, kteří již filmovou kulturu nejsou schopni jinak sledovat. Možností je celá řada. Z nich hlavní je však možnost chopit se vzácné příležitosti a učit se efektivně cizím jazykům - při plném zachování a vychutnání originálního, nezprzněného hereckého umění.
 
Nemíním zde nic doporučovat, ani kritizovat. Chci jen upozornit, že existují také jiné pohledy, názory a praktiky v kultuře filmového umění. Svět je mnohem odlišnější, různorodější a zajímavější než se v Čechách domníváme. Chápu, že je v dabingu spousta peněz a vydá to na pěkné živobytí pěkné řádky lidí; chápu, že intelektuální pohodlí a lenost diváků – tedy zákazníků - mohou být právě tou slastí, za kterou jsou ochotni platit extra. Proti gustu žádný dišputát.
 
Ale přesto: Vivat ČT2, kde se občas originální práce světového filmového umění přece jen objeví, a podržte se - v originále. Mám ale obavy, zda to může dlouho vydržet. Kultura je kultura.
 
*
 
P.S. Až na to, že jsem ještě v r. 2007, právě na ČT2, shlédl jeden z klenotů světové kinematografie - film Casablanca, totálně zruinovaný a ponížený dabingem. Ani jména jako Humphrey Bogart a Ingrid Bergman nezastavila pohanské vandaly umění, aby navždy nevymazali jejich unikátní hlasy ze zkušenosti a prožitku české konzumní společnosti. Z důvodů zcela nepochopitelných však nechali americké písně, zpívané černochem, v původním znění, tedy ne „v českém znění“. Výsledkem takového přístupu k umění jsou neuvěřitelné slátaniny, podobné televizním produktům z Německa a Rakouska.
 
Tak zpět na TV1, například k nečeské pohádce Fanfan Tulipán s Gerardem Philippe, jehož podmanivá francouzština nás uhranula jako děti v poválečném Československu. Dnes je zbroušena a zčeštěna do zvuků plochých českých brousků, starších i mladších. A již rychle pryč, zpět do civilizace ...
 
Právě jsem se vrátil z Finska, kde jsem v TV shlédl zajímavý český film Hodina tance a lásky – v původním znění krásného českého jazyka, s nezprzněnými hereckými výkony, s originálními zvukovými prožitky českých herců (např. Borise Rösnera). Ptal jsem se finských přátel, zda někdy nějaké filmy dabovali? Dívali se na mne s nepochopením, jako bych se vynořil z hlubokých pralesů: „Nikdy“, zněla odpověď.
 
V USA je trend ve filmovém umění naprosto opačný. Nejenže se nedabují zahraniční filmy, ale i hollywoodské filmy se stale častěji produkují v originálních jazycích, tedy ne v angličtině. Například Mel Gibson natočil The Passion of the Christ ve dvou jazycích: aramejštině a latině, samozřejmě s titulky. Stejně tak Clint Eastwood natočil svůj Letters from Iwo Jima v japonštině, také s titulky.
 
Jen v té české kotlině je všechno naopak: špatné umění vytlačuje dobré, tak jako špinavé peníze vytlačují čisté, šmíra kulturu, vulgárnost noblesu, korupce čest a kopie originál.
 

Zpět na Obsah knihy