Vlastnické vztahy
NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB... Pohlednice z druhého břehu
 
Soukromý vlastnický vztah k podniku či majetku, jakož i k výsledkům či výnosům z jejich použití, je základním předpokladem úspěšné ekonomiky moderního typu. Tradiční poměr prosté námezdnosti či zaměstnanosti tento nutný vztah nevytváří.
 
Důvodů pro překonávání tradičních zaměstnaneckých vztahů ve vyspělém světě je několik:
 
  1. Výroba a její produktivita je stále víc závislá na kapitálu (technologie, znalosti, know-how a peníze) a stále méně na lidské práci. Práce přestává být dominantním faktorem, hodnota kapitálu roste, cena práce klesá. Za těchto podmínek nesmí být lhostejné, kdo je vlastníkem kapitálu.
  2. Znalosti a know-how se stávají základní formou kapitálu, důležitější než peníze. Znalosti a schopnosti přitahují peníze, ne naopak. Znalosti se nedají kupovat po částech jako lidská práce. Znalosti jsou neoddělitelně spojené s celou osobou. Zatímco námezdní poměr postačuje k vynaložení práce, k vynaložení znalostí (samosprávy, zodpovědnosti, inovací, vynalézavosti a vlastnického úsilí) je nezbytný dlouhodobý spoluvlastnický poměr.
  3. Občanská demokracie musí být doplněna a rozšířena o demokracii zaměstnaneckou: demokracie nesmí být odložena jako nepříjemné zavazadlo před branami podniku. Zaměstnanec, jako vlastník kapitálu, musí být autonomní, soběstačný a ekonomicky kompetentní. Aby mohl převzít vlastnické odpovědnosti a povinnosti, musí získat možnost ovlivnit své výrobně-podnikatelské podmínky.
V moderní ekonomice jde tedy o to, aby se co nejširší zaměstnanecké vrstvy kapitalizovaly (podle svých zásluh a úsilí), místo aby byly dlouhodobě vyvlastněny, odkázány pouze na vlastnictví upadajícího faktoru své pracovní síly. Jde tedy o naplnění Baťova hesla: „Každý dělník kapitalistou!“. Trvání na marxistické teorii práce vede k závěru, že je pak vlastně jedno, komu kapitál patří. Marxisté tento závěr realizovali tak, že udělali vlastníkem stát, tedy nikoho. Neokomunisté reagují tím, že vlastníkem je státní byrokracie, bývalá nomenklatura a zahraniční kupci. V obou případech zůstává většina národa odkázaná na prodej levné pracovní síly - jistý to recept k transformaci v banánovou republiku.
 
Pro ČSFR a její budoucí generace je tedy životně nezbytné, aby byl vytvořen národní kapitál, národní kapitalisté, soukromé podniky a soukromý vztah obcí k podnikům. (Soukromým podnikem se nerozumí takový, jehož akcie či podíly jsou veřejně dostupné komukoli a kdekoli; samozřejmě za předpokladu potřebné částky hotovosti. V takovém případě jde o podniky veřejné, bezmocné, otevřené jak kontrole státu, tak kontrole zahraničních spekulantů.)
 
 
Opomíjíme zde dopady motivační, psychologické a ekologické, které ze spoluvlastnictví a účastenství vyplývají. Každý si zametá před vlastním prahem a nikdo si nezašpiní své vlastní hnízdo.
 
 
Specifickým problémem ČSFR je nedostatek kapitálu v občanských a zaměstnaneckých vrstvách. Kapitálová chudoba je přirozeným dědictvím 45 let vyvlastňování, ale hlavně výsledkem agresivního odčerpávání kapitálu státem od ledna 1990. Stát není vlastníkem ničeho v ČSFR: Statky a majetky buď zkonfiskoval či vzal bez náhrady, nebo vytvořil hrubým platovým a daňovým vykořisťováním občanů, zaměstnanců a jejich práce. Vše je tedy (několikrát) zaplaceno a stát nedisponuje ničím, zvlášť ne právem na přijímání dalších plateb a na nezákonné odsávání občanského kapitálu. Formy odsávání kapitálu státem jsou vynalézavé a četné:
 
Veřejné aukce za hotové, které převádějí kapitál z podnikatelské sféry (kde je ho třeba) do státní pokladny (kde je zbytečný a „mrtvý“, ne-li rozkradený).
 
Výnosy z prodeje kupónů a podnikových akcií nezůstávají v podniku (kde jsou funkční a nezbytné), ale přecházejí do státní pokladny, kde jsou „umrtveny“. Státní dirigismus podnikové sféry tak nabývá krajních hodnot.
 
Státním monopolům bylo povoleno maximální administrativní zvýšení cen (tzv. liberalizace 1. ledna 1991), a tím (přes vysoké daňové odvody) byly odčerpány příjmy a úspory obyvatelstva do státní pokladny (kde jsou tyto prostředky rovněž „umrtveny“).
 
Zvýšení nájemného státem (tedy před vlastní restitucí a privatizací nemovitostí) je prostým aktem odčerpávání občanského kapitálu, protože stát nechová záměry cokoliv opravovat či uvádět do pořádku. Další vlna veřejných aukcí po dvou letech odčerpá kapitál od těch, kterým byl již odčerpán v první vlně.
 
Nesmyslně vysoké úrokové míry a omezování konkurence soukromých bank nedovolují čerpání centralizovaného státního kapitálu, ale naopak, vysávají další kapitál od těch, kteří se zadlužili státu.
 
Nerozlišování mezi „špinavými“ a „čistými“ penězi vede ke zvýhodňování komunistické nomenklatury, zahraničních spekulantů a veksláků. Tím je národní kapitál (to, co z něho zbývá) vystavován nemorální konkurenci, která vede k jeho oslabení a přečerpání do státní pokladny.
 
Vše tedy nasvědčuje tomu, že kapitálově chudá ČSFR je i nadále kapitálově ruinována kosmopolitním státem a připravována na přímý odprodej zahraničním spekulantům. Proč k tomu muselo dojít a proč se národ nebránil, je již tématem pro budoucí historiky.
 
(Perličkou je, že náš národní kapitál zřejmě není schopen vyrábět už ani sodovky. Federální ministr financí si totiž nechal zaplatit cestu do Austrálie Coca Colou a vrátil se s myšlenkou prodeje Pražských sodovkáren téže společnosti. Místo podpory národního kapitálu předáváme výrobu našich sodovek a nealkoholických nápojů Novému Zélandu! Zanedlouho prodáme i pivo, třeba do Jižní Afriky?)
 
Životní otázkou pro naši ekonomiku a autonomii Čech, Moravy a Slovenska proto je: Jak vytvářet národní kapitál? Jak neutralizovat vzrůstající roli federálního státu? Jak stimulovat národní (ne kosmopolitní) kapitalisty? Jak kapitalizovat národ, který byl o svůj kapitál radikálně ochuzen?
 
 
Odpověď na tyto otázky spočívá ve správném (nikoli radikálním) vytváření vztahů, tedy v privatizaci. Privatizace není ani zveřejňováním vlastnictví (pomocí veřejných akciových společností), ani atomizací vlastnictví (prostřednictvím naturálních kupónů), ani odprodejem vlastnictví (veřejnými aukcemi za hotové), ani rozprodejem vlastnictví do rukou zahraničních spekulantů (díky ministerským dohodám, provizím a korupci), ani podnikáním státu (pomocí státních holdingů a akciových podílů). Privatizace by měla být zvlastněním bývalých vlastníků a dnešních nevlastníků, převodem majetků do soukromých rukou, do rukou národního kapitálu a národních kapitalistů. Malá a velká „privatizace“ v ČSFR proto není privatizací, ale zveřejněním, postátněním a zkosmopolitněním národního vlastnictví.
 
Opravdová privatizace by měla probíhat bez účasti a diktátu státu, podle specifických podnikových a místních podmínek (reforma šitá na míru), pod dohledem Fondu národního (ne státního) jmění, podléhajícího parlamentu a ne ministrům, a za podmínek maximální pružnosti a podnikové autonomie.
 
 
Mezi vhodnými privatizačními nástroji a přístupy lze jmenovat následující, přičemž ani jeden není uvažován současnými „reformisty“:
 
  1. Přímá privatizace. Část akcií (podílů) je převedena na zaměstnance bezplatně, podle vzorce doby zaměstnání, zásluh a platového zařazení. Část je získána přímou koupí zaměstnanci (motivace: koupíš jednu, dostaneš další zdarma). Protože se nejedná o veřejný prodej, není přesné ocenění nutné. O případném prodeji části akcií veřejnosti rozhodnou až noví vlastníci.
  2. Vinkulovaná privatizace. Veřejně vydražená cena se neodčerpá do státní pokladny, ale ponechá se v bance na vinkulovaném účtu nového vlastníka. Ten musí vydraženou částku proinvestovat v objektu během dvou až pěti let. Draží se tedy ne dle schopnosti platit, ale dle schopnosti podnikat (dlouhodobě investovat vlastní peníze). Nákup objektu a investice do objektu jsou dvě zcela rozdílné, v ČSFR nyní nerozlišované kategorie.
  3. Vnitřní privatizace. Podnik poskytne skupině manažerů a zaměstnanců, kteří vložili smluvní částku vlastních peněz, svého druhu „úvěr“ na nákup dalších akcií. Tento vnitropodnikový „úvěr“ se pak splácí do podnikového fondu z budoucích dividend, podílů na zisku a z osobních příjmů.
  4. Úvěrová privatizace. Investiční konsorcium získá vnější úvěr (tuzemský, státní či zahraniční), ručený existujícími aktivy podniku. Tento úvěr se poskytne skupině manažerů a zaměstnanců, kteří předloží nejlepší projekt a mohou prokázat schopnosti a zkušenost. Prostředky z úvěru se vynaloží na renovace a technologizaci. Úvěr se splácí z běžných zisků po dobu 5-10 let. Každou splátkou je část vlastnictví převedena na původní skupinu. Konsorcium dohlíží a ručí.
  5. Zahraniční privatizace převodem vlastnictví. Zahraniční investor zakoupí investiční akcie a organizuje výrobu. Po prvních ziscích či dividendách se investorské akcie převádějí do podílů cílových vlastníků (tuzemští zaměstnanci a manažeři). Při 5 % převodu ročně by podnik přešel plně do tuzemského vlastnictví během 20 let. Stát všemožně zvýhodňuje tyto vlastníky s časovým omezením a znevýhodňuje či zakazuje zahraniční vlastníky bez časového omezení. Prvotní zahraniční investice (na zelené louce) jsou neomezené.
  6. ESOP privatizace. Plán zaměstnaneckých akcií je založen na půjčce banky svěřeneckému fondu. Za tyto peníze fond zakoupí akcie svého podniku, které pak splácí z daňově odepsatelných dividend. Podle splácení dluhu se akcie převádějí na individuální kapitálové účty zaměstnanců (opět daňově zvýhodněno). Vlastnění zaměstnanců je tedy placeno z budoucích zisků podniku. ESOP (Employee Stock Ownership Plan) má mnoho dalších forem, které lze v ČSFR uvážit:
  • LSOP (Leveraged ESOP). Zaměstnanecký fond je schopen spolupracovat s podnikem tak, že získá bankovní úvěr, který poskytne podniku. Podnik odpoví převodem odpovídající hodnoty akcií do fondu.
  • MUSOP (Mutual Stock Ownership Plan). ESOP pro malé podniky, které si nemohou dovolit administrativní a konzultační výdaje. Proto se vytvoří svěřenecký fond pro zaměstnance více podniků.
  • CSOP (Consumer Stock Ownership Plan). Zemědělci-akcionáři získají vlastnictví výrobních podniků či veřejných služeb (elektrárna, pojišťovna), které mají monopolní vztah ke stálé skupině zákazníků. Zákazníci tak získávají kapitálovou účast na podniku, který dlouhodobě patronizují.
  • GSOP (General Stock Ownership Plan). Jde o privatizaci veřejně vlastněných služeb (pošta, nemocnice, plyn, nafta, uhlí) do rukou specifických, geograficky definovaných skupin a jednotlivců, kteří jsou jinak kapitálově chudí a případně nejsou zaměstnanci.
  • ICOP (Individual Capital Ownership Plan). Plán kapitálové účasti pro nezaměstnance pomocí tzv. sociálního úvěru.
  • COMCOP (Commercial Capital Ownership Plan). Plán pro vlastnění komerčních prostor a budov.
  • PUBCOP (Public Capital Ownership Plan). Privatizace majetků místní a oblastní vlády do rukou geograficky určených občanských skupin a do rukou zaměstnanců veřejných, vládních a státních úřadů a institucí. PUBCOP a COMCOP mohou být kombinovány s ESOPem.
  • RECOP (Residential Capital Ownership Plan). Domy a byty jsou kapitálové struktury, které produkují či pomáhají produkovat bohatství. Příjem použitý na nákup domu vyjímá tento plán ze zdanění jako osobní příjem. Plán umožňuje kapitálové vlastnictví domu či bytu co nejširším vrstvám zaměstnanců a občanů.
7. Kupónová privatizace. Fond národního majetku umožní převod akcií zaměstnancům podniku v pěti- až desetiletých splátkách. Zaměstnanci (ale i důchodci, místní občané, apod.) nabídnou své investiční kupóny (tzv. „klausovky“) Fondu, a to výměnou za kmenové akcie podniku. Jde o to, aby zaměstnanci své kupóny nerozptylovali vznikajícím „slibotechnám“, ale soustředili na nákup svého preferovaného podniku.
 
Výše uvedených privatizačních mechanismů je jistě celá řada a podle místních podmínek a specifik jsou možné jejich nesčetné kombinace. Je zajímavé, že Federální ministerstvo financí žádné podobné mechanismy pro vytváření národního kapitálu nejen nepřipravilo, ale ani nepovolilo. Jediným povoleným privatizačním přístupem je „odprodej ve veřejných aukcích za hotové“ - do zahraničních rukou či do rukou držitelů pochybných hotovostí či státních půjček.
 
Lze doporučit, aby naše podniky výše zmíněné privatizační metody používaly, žádaly ve svých privatizačních projektech o udělení výjimek, případně se daly cestou „občanské neposlušnosti“, a tak se vymanily z diktátu státu a jeho ministerské byrokracie. Účelem privatizace musí být zvýšení efektivnosti jednotlivých podniků na úroveň tržních ekonomik. Jestliže lze prokázat, že některý z uvedených privatizačních mechanismů efektivnost zvýší a setká se se souhlasem většiny zaměstnanců a obyvatel, pak existuje faktický základ pro vyjádření nesouhlasu s méně efektivní ministerskou šablonou.
 

Zpět na Obsah knihy