Schopnost rozlišovat je nezbytná k přežití
 
Autor: Milan Zelený | Datum: 27.03.2015
 
Neschopnost rozlišovat, např., kvalitu od „škváru“, originál od kopie, zprávu od propagandy, pravdu od lži, moje od tvého - nebo národa od režimu, je obvykle znakem vrozené jednoduchosti a neinformovanosti jedince. Jen obtížně si lze v dnešním světě představit úspěšné přežití bez hodnotově zakotvené a rozvinuté schopnosti rozlišovat.
 
 
 
Nejzávažnější je určitě neschopnost nebo neochota diferencovat mezi národem a vládnoucím režimem, jako např. mezi Němci a vládou Národně socialistické strany, nebo mezi Rusy a vládou Komunistické strany (bolševické). Vládnoucí režim Stalinův nebo Hitlerův nelze směšovat s Němci nebo Rusy. Stejně tak je třeba umět rozlišit mezi národními zájmy a politickými zájmy režimu vládnoucí strany. Zájmy národní nevyplývají ze zájmů politických. Národní hrdost také není totožná s hrdými politiky - a už vůbec ne s mezi-národní nenávistí.
 
Představme si, že by, po hrůzách Druhé světové války a po porážce Německa, poválečné generace Evropanů obrátily svoji nenávist proti Němcům, tj. proti německému národu. Kde by asi Evropa, a EU, a 70 let míru a hospodářského rozvoje dnes byly? Kolik válečných konfliktů a „berlínských zdí“ bychom museli přetrvat a jak citlivě by chyběla německá pracovitost a znalosti? A kde by asi bylo ČR a ostatní země východní Evropy? Jaké štěstí, že válečné i poválečné generace uměly rozlišovat.
 
Co chtěl Hitler, není totéž, co chtělo Německo a už vůbec ne Němci jako národ. To, čeho Němci dosáhli od Druhé světové války, není totéž, co chtěl Hitler dosáhnout svoji válkou. Nadnárodní i národní režimy jsou především režimy a jejich vlastní přežití jejich jediným cílem. Schopnost rozlišovat často chybí nejen nevzdělancům, ale i vzdělaným politickým demagogům a ideologickým zpátečníkům, členům režimů dnešních i bývalých.
 
Dnes je situace zcela jiná. Obecná neschopnost rozlišovat vede ke hrůzným konfliktům, teroristickým tragediím, zbytečným krveprolitím a nepředstavitelnému utrpení uprchlíků, běženců, emigrantů i exulantů, jejichž masy již přesáhly čísla z Druhé světové války. Neumí-li nové generace rozlišit mezi národem a vládnoucím režimem, pak je současná doba konfliktů i nadcházející éra válek alespoň vysvětlitelná, i když jistě ne pochopitelná.
 
Převládající politická pseudodemokracie, dnes již ve většině světa, je částečnou příčinou – ve smyslu „Národ si svobodně zvolil režim a tudíž: národ i režim jedno jest.“ Jenže ne národ si nutně zvolil režim: mnozí volili jinak, mnozí nevolili vůbec a jiní odmítli degradovat demokracii volbou „menšího zla“. Ani ti, co daný režim zvolili, nenesou zodpovědnost za jeho následné chování, korupci a politické intriky: neměli dost spolehlivých informací, uvěřili propagandě, dávali přednost optimismu před fakty, anebo se nechali unést lživou předvolební kampaní. Hloupost je sama o sobě již trestem nejvyšším, jak říkal Jan Werich, není třeba je trestat podruhé.
 
Pamatujete jistě, jak si Egypťané zvolili Muslimské Bratrstvo a jak tu úžasnou chybu voličů nakonec musel vojenským pučem řešit generál el-Sisi, dnešní prezident. Celý demokratický svět byl proti tomu: Obama odmítal „vojenskou diktaturu“, EU lámala nad Egyptem hůl, politologové si do studií nosili spací pytle. Představte si třeba, kdyby generál Rommel podobným pučem sesadil demokraticky zvoleného Hitlera a jeho NSDAP; byl by dnes mrtvým „hrdinou“, asi jako el-Sisi je hrdinou živým.
 
Podobně nelze dočasný režim kyjevských oligarchů, korupčníků a militaristů směšovat s Ukrajinci a Ukrajinou. Chyby voličů jsou stále častější a musí se opakovaně napravovat: válkou, pučem, další (horší či lepší) volbou. Bez odlišení lumpa, podvodníka či hlupáka od rovného, spolehlivého a znalého inspirátora a vůdce, ztrácejí volby smysl a demokracie tak dostává „na frak“. Politici a politologové budou vždy chválit pseudodemokracii, i když selhává v kritických chvílích. Chybami se člověk nemůže učit, protože už je pozdě. Jedině z chyb druhých se lze něco přiučit v politice - ne z vlastních „pomýlení“; tedy, ne na újmě, strádání a utrpení občanů - občany je třeba rozlišit od morčat.
 
Stále častěji slyšíme a čteme, že Američané tohle či ono, Rusové tohle či ono, atp., jako kdyby Američané a Obamův režim, nebo Rusové a Putinův režim, jedno a totéž bylo. (Možná, že Češi a Zeman, nebo Češi a Sobotka, opravdu jedno jest; ale v ostatním světě tomu opravdu tak není.). Režim zůstává režimem a národ národem: doby, kdy zájmy režimu odrážely zájmy národa jsou ty tam, jestli vůbec kdy byly. Spíše jen na regionální a lokální úrovni dochází někdy k souhře politiků s občany komunity. Určitě tomu tak bylo ve Zlíně, když byl Tomáš Baťa čtyřikrát za sebou zvolen starostou - a žádné strany tam nemohly „stranit“.
 
Setkáváme se s narůstající nenávistí proti národům: Ukrajinci prý nenávidí Rusy, Rusové Ukrajince, Řekové Němce a naopak, většina pak Američany, Američané Rusy, atd. Přitom jde o politické režimy, ne o národy. Ale mnohým, duševně lenivým, je to jedno: rozsévají vánky nenávisti a diví se pak, když sklízejí bouře válek a utrpení.
 
Víte, národ je úplně něco jiného než režim. Národy přežívají po tisíciletí, produkují samy sebe, svůj jazyk, svoji kulturu, chování i hodnoty. Politické režimy s nimi mají pramálo společného: střídají se téměř „obden“, jsou vytvářeny uměle, inženýry lidských duší, jejich hodnoty, chování i kultura jsou jiné, umělé. Nemají potřebné trvání, protože škodí a musí tak být do nekonečna obměňovány: historicky jsou stovky i tisíce režimů, ale jen jeden národ.
 
Nenávist není příliš zdravá, ale přesto přirozená lidská emoce. Nenávidět lze jedince, skupiny, strany, režimy, ideologie – prostě všechno, co nenávidíte. Všechny tyto elementy mohou mít lživé, zvrhlé, zločinné, korupční a podobné nenávisti hodné sklony či cíle.
 
Nenávist k národům je však něco úplně jiného: jde o iracionální, často aktivní, expresi zanedbaných a zlenivělých mozků jedinců a skupin. Jsem přesvědčen, že národ, jakýkoliv národ, nelze nenávidět; povětšině směšujeme národ s vládnoucím režimem - z pohodlnosti a lenosti. Nenávist vůči národu (ne národnímu státu, tj. režimu) je příčinou všeho zla a utrpení v současném světě.
 
Je to velká škoda. Každý národ je zázrakem přírody, květem evoluce, obdivuhodný svým tisíciletým přežitím, kulturou, chováním a láskou (bez notné dávky lásky by se těžko rozmnožoval a přirozeně obnovoval). Procestoval jsem celý svět a žil mezi mnohými národy: na národech není co nenávidět, jen obdivovat, a v úžasu nebo třeba s humorem vnímat ty blahodárné rozdílnosti - ale nakonec se vždy potkat s dobrem, pohostinstvím, vlídností, touhou i snahou po lepším životě.
 
Jen režim takové vlastnosti nemá a mít nemůže: nežije, nedává ani nehostí ze svého – žije a tyje z národa. Zanedbává své funkce ochrany. Nenávidí ostatní režimy. Režimy, strany, vlády i jedinci se nenávidí navzájem, národy se navzájem nenávidět nemohou a neumí; to jen když, díky neschopnosti rozlišovat, tj. vinit nevinné a osvobozovat viníky, jedinci a skupiny podlehnou nenávisti, pro kterou hledají dostatečně velký předmět.
 
Proto, až opět uslyšíte výrazy jako proruský nebo antiamerický, proamerický nebo protiruský, pak vězte, že jde vždy a jen o dočasně vládnoucí režimy, ne o národy; a že nasloucháte nejen zlu, ale i hlouposti, jejíž propastné hloubky nechtějte nikdy poznat.
 
Váš,
Milan Zelený
 
Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví
 

Zpět na Výpis článků